xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

WIADOMOŚCI – TUDÓSÍTÁSOK – ZPRÁVY

www.coexistentia.cz

nr 50  (1/2012)

7.2.2012

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

W polskich szkołach w Republice Czeskiej rozpoczęły się wpisy do pierwszych klas  /  A csehországi lengyel iskolákban megkezdődött a gyerekek beíratása az első osztályokba  /

V polských školách v České republice byly zahájeny zápisy do prvních tříd

 

************************************************************************************

 

* 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 * 50 *

 

************************************************************************************

 

 

Zdjęcia archiwalne z zagajenia roku szkolnego 2004/2005 w polskich szkołach w Suchej Górnej, Trzyńcu i Lutyni Dolnej / Archív felvételek a Horní Suchá-i, Třinec-i és Dolní Lutyně-i lengyel iskolák 2004/2005-ös évi tanévnyitóiról /

Archivní snímky ze zahájení školního roku 2004/2005 v polských školách v Horní Suché, Třinci a Dolní Lutyni

 

„Głos Ludu“ zamieścił 17.1. br. artykuł o działalności Koexistencia o.p.s.

A „Głos Ludu“ újság idén január 17. -iken cikket jelentetett meg a Koexistencia o.p.s.

„Głos Ludu“ zveřejnil 17.1. tr. článek o činnosti Koexistencia o.p.s.

 

 

Rok 2012 – wstępniak redaktora / A 2012-es év – a szerkesztő

bevezető cikke / Rok 2012 – redakční úvodník

 

Rok 2012 powinien być dla Zaolzia i dla Polski ważny. I tylko od nas – Zaolziaków i od Polaków z Macierzy – zależy, czy będzie pomyślny. Polscy piłkarze będą walczyli z Grecją, Rosją i Republiką Czeską a może i z innymi reprezentacjami na Mistrzostwach Europy w piłce nożnej i w dodatku na polskich stadionach. Sportowcy przygotowują się do olimpiady w Londynie. Wyniki w sporcie są wymierne i jednoznaczne. Natomiast w polityce działalność pozytywne wyniki daje niekiedy za kilka lat, niekiedy i później. Mniemam tak przede wszystkim dlatego, bo przypominamy sobie rok 1812 – rok sukcesów Napoleona, z którym rozbiorowa Polska wiązała wtedy wielkie nadzieje. Dlatego nie traćmy również na Zaolziu nadziei. Pracujmy i nie leniuchujmy. Bo oceniać nas będą nasze dzieci i nasze wnuki.

Tadeusz Toman

 

A 2012-es év fontos lesz az Olzántúli terület és Lengyelország számára. Csak tőlünk függ hogy sikeres lesz-e, tőlünk Olzántúliaktól és az Anyaország lengyeleitől. A lengyel futbalisták a Futball Európa-Bajnokságon Görögországgal, Oroszországgal és Csehországgal küzdenek majd meg, lehet, hogy más válogatottak is sorra kerülnek. Mi több, a lengyel stadionokban a sportolók a londoni olimpiára készülnek.  A sporteredmények mérhetőek és egyértelműek. Ellenben a politikában tevékenységünk pozitív eredményei csak több év múlva jelentkeznek, néha sokkal később. Azért gondolkodok eképpen, mivel most emlékezünk meg az 1812-es évről – Napóleon sikereinek évéről. Napóleonhoz a leigázott Lengyelország nagy reményeket fűzött. Ezért hát az Olzántúlon se veszítsük el a reményt. Dolgozzunk, ne lustálkodjunk. Mivelhogy majd minket is gyerekeink és unokáink fognak értékelni.

 

Rok 2012 má být pro Zaolzí a pro Polsko důležitý. A jen od nás – Zaolzán a od Poláků z Matky-Vlasti závisí, zda bude úspěšný. Polští fotbalisté budou bojovat s Řeckem, Ruskem a Českou republikou a možná i s jinými reprezentacemi na Mistroství Evropy v kopané a navíc na polských stadiónech. Sportovci se připravují na olympiádu v Londýně. Sportovní výsledky jsou měřitelné a jednoznačné. Naopak v politice pozitivní výsledky naší činnosti přicházejí někdy za několik let, někdy i později. Přemýšlím takto především proto, protože si připomínáme rok 1812 – rok úspěchů Napoleona, se kterým porobené Polsko spojovalo velké naděje. Proto neztrácejme také na Zaolzí naději. Pracujme a nelenošme. Protože hodnotit nás budou naše děti a naše vnuky.

 

Obradowała sekcja polska WSPÓLNOTY-COEXISTENTII

Ülésezett az EGYÜTTÉLÉS-COEXISTENTIA lengyel tagozata

Jednala polská sekce SOUŽITÍ-COEXISTENTIE

 

W czwartek 19.1. br. odbyło się w Domu PZKO w Oldrzychowicach zebranie zarządu Polskiej Sekcji Narodowej Ruchu Politycznego WSPÓLNOTA-COEXISTENTIA. Obrady prowadził przewodniczący sekcji, wiceprzewodniczący ruchu Karol Madzia. Z zaproszenia skorzystali goście – Zoltán Domonkos z Węgierskiej Sekcji Narodowej oraz Jerzy Czap i Stanisław Zahradnik z Sekcji Historii Regionu ZG PZKO.

     Obecność Zoltána Domonkosa, który jest sekretarzem Rady Wykonawczej ruchu, była związana z przygotowaniem sprawozdania audytorskiego za 2011 r. i przekazaniem go zgodnie z obowiązkiem ustawowym do Izby Poselskiej Parlamentu RC.

     Głównym tematem obrad była działalność wydawnicza. Dyrektor organizacji pożytku publicznego Koexistencia o.p.s. Tadeusz Toman poinformował o planach wydawniczych organizacji. Skromne środki finansowe umożliwią wydać w bieżącym roku cztery numery gazety członków Ruchu Politycznego COEXISTENTIA „Wiadomości-Tudósítások-Zprávy“, publikacji wiązanej na temat wyników Spisu Powszechnego oraz numeru nadzwyczajnego „WTZ“ na temat działalności radnych wybranych z list COEXISTENTII działających w poszczególnych miastach i gminach Zaolzia. Koexistencia o.p.s. podjęła też decyzję o wsparaciu finansowym wydania publikacji „Polacy z Zaolzia w parlamentach Czechosłowacji, Republiki Czeskiej i Polski 1919-2007“, która jest w planie wydawniczym Sekcji Historii Regionu przy Zarządzie Głównym PZKO. Na temat tej publikacji zabrali głos Jerzy Czap, przewodniczący Sekcji Historii Regionu i autor publikacji Stanisław Zahradnik. Obaj podkreślili potrzebę wydania książki, aby zachować informacje o działalności Polaków z Zaolzia w parlamentach Czechosłowacji, Republiki Czeskiej i Polski dla przyszłych generacji.

     Członkowie sekcji zaznajomili się z odpowiedzią premiera Petra Nečasa na list dotyczący braku odpowiednich połączeń w transporcie kolejowym między Republiką Czeską i Polską. W liście premier tłumaczy, że usługi w transporcie kolejowym są zapewniane jednak na bazie komercyjnej, mogą być też dotowane, jeśli jest to w interesie publicznym. Ze względu na fakt, że środki finansowe w budżecie państwa są ograniczone, proponuje zwrócić się z postulatem do urzędu wojewódzkiego, którego obowiązkiem ustawowym jest zapewnienie transportu regionalnego pociągami osobowymi i przyspieszonymi. COEXISTENTIA skorzysta z tego wniosku i wystosuje stosowny list do odpowiedniego wydziału Urzędu Wojewódzkiego w Ostrawie.

       Zarząd sekcji omówił też temat zbliżających się wyborów wojewódzkich oraz wstępnych wyników Spisu Powszechnego. Przewodniczącego sekcji zobowiązano, aby do końca lutego br. zaprosił delegacje PZKO i Kongresu Polaków na obrady „grupy 3x3“i przygotował tematy do dyskusji oraz aby zapewnił spotkanie delegacji sekcji z redaktorami naczelnymi „Głosu Ludu“, „Zwrotu“ i redakcji polskiej ČR Ostrava..

 

Idén január 19.-ikén Oldřichovicén a PZKO Házában (Polski Zwiazek Kulturalno-Oswiatowy = Lengyel Kulturális és Ismeretterjesztő Társaság) megtartották a COEXISTENTIA politikai mozgalom Lengyel Nemzeti Tagozatának bizottsági gyűlését. Az ülést Karel Madzia a tagozat elnöke, a mozgalom alelnöke vezette. A meghívásokat vendégeink elfogadták – Domonkos Zoltán a Magyar Nemzeti Tagozattól, valamint Jerzy Cap és Stanislav Zahradnik a PZKO Főbizottsága mellett működő Régiónk Történelmi Tagozatától.

     Domonkos Zoltán jelenléte a tanácskozáson, aki a mozgalom Végrehajtó Bizottságának a titkára, össze volt kapcsolva a 2011-es évről szóló auditori jelentés előkészítésével, valamint a jelentésnek  a Cseh Köztársaság Parlamentjének Képviselői Gyűléséhez  történő törvény szerinti átadásának  előkészítésével.

     Az ülés főpontját a kiadói tevékenység jelentette. Tadeusz Toman a Koexistencia o.p.s. közhasznú társaság igazgatója beszámolt a szervezet kiadói terveiről. Idén a korlátozott pénzügyi eszközök a COEXISTENTIA politikai mozgalom tagjainak újságjából a „Wiadomosci-Tudósítások-Zprávy“– ból négy szám kiadását teszik lehetővé, valamint egy bekötött kiadványt a Népszámlálás eredményeinek témájával és a „WTZ“ egy rendkívüli számának kiadását, ezt a COEXISTENTIA jelölőlistáiról megválasztott és az Olzántúli terület egyes városaiban és falvaiban működő  képviselők tevékenységéről. A Koexistencia o.p.s. úgyszintén határozatot hozott az  „Olzántúli  lengyelek Csehszlovákia, a Cseh Köztársaság, valamint Lengyelország parlamentjeiben az 1919-2007 közötti időszakban“ című kiadvány pénzügyi támogatásáról, ez a PZKO Főbizottsága melletti Régiónk Történelmi Tagozatának kiadói tervében szerepel. A kiadvány kapcsán  megszólalt Jerzy Cap a  Régiónk Történelmi Tagozata elnöke és Stanislav Zahradnik a kiadvány szerzője. Mindketten hangsúlyozták a kiadvány kiadásának szükségességét, hogy ezáltal a Csehszlovákia, a Cseh Köztársaság, valamint Lengyelország parlamentjeiben működő olzántúli lengyelek tevékenységéről szóló információk megőrződhessenek a következő generációk számára. 

     A tagozat tagjai megismerkedtek Petr Nečas kormányelnök válaszával, amellyel arra a levélre reagált, amelyben a Cseh Köztársaság és Lengyelország közötti vasúti közlekedésben hiányzó megfelelő összeköttetés ügyét érintettük. A miniszterelnök levelében azt magyarázza, hogy a vasúti közlekedés szolgáltatásai üzleti alapon vannak biztosítva és lehetnek dotálva is, amennyiben ez közérdek. Tekintettel arra a tényre, hogy az állami költségvetés pénzügyi eszközei korlátozottak, azt javasolja hogy kérjünk segítséget a kerületi hivataltól, annak törvényben megszabott kötelessége a helyi vasúti közlekedést személyvonatok és gyorsított vonatok révén bebiztosítani. A COEXISTENTIA  ezt a javaslatot fel fogja használni és a megfelelő levelet elküldi az Ostravai Kerületi Hivatal illetékes szakosztályának. 

     A tagozat bizottsága úgyszintén megtárgyalta a közelgő kerületi választások témáját és a Népszámlálás előzetes eredményeit is. A tagozat elnökét megbízták, hogy idén február végéig meghívja a PZKO és a Lengyelek Kongresszusának küldöttségét a „3x3 csoport“ gyűlésére, és előkészítse a vitatémákat is, valamint hogy biztosítsa be a tagozat küldöttségének találkozóját a „Glos Ludu“ és a „Zwrot“ újságok főszerkesztőivel és az Ostravai Cseh Rádió lengyel szerkesztőségével.

 

Ve čtvrtek 19.1. tr. se konala v Domě PZKO v Oldřichovicích schůze výboru Polské národní sekce Politického hnutí SOUŽITÍ-COEXISTENTIA. Jednání řídil předseda sekce, místopředseda hnutí Karel Madzia. Pozvání přijali hosté – Zoltán Domonkos z Maďarské národní sekce a také Jerzy Czap a Stanislav Zahradnik z Sekce historie regiónu Hlavního výboru PZKO.

     Přítomnost na jednání Zoltána Domonkose, který je tajemníkem Výkonné rady hnutí, byla spojena s přípravou auditorské zprávy za rok 2011 a jejím předáním v souladu se zákonem Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

     Hlavním bodem jednání byla vydavatelská činnost. Ředitel obecně prospěšné společnosti Koexistencia o.p.s. Tadeusz Toman informoval o vydavatelských plánech organizace. Omezené finanční prostředky umožnují vydat v letošním roce čtyři čísla novin členů Politického hnutí COEXISTENTIA „Wiadomości-Tudósítások-Zprávy“, vázané publikace na téma výsledků Sčítání lidu a mimořádného čísla „WTZ“ na téma činnosti zastupitelů zvolených z kandidátních listin COEXISTENTIE působicích v jednotlivých městech a obcích Zaolzí. Koexistencia o.p.s. rozhodla také o finanční podpoře vydání publikace „Polácí se Zaolzí v parlamentech Československa, České republiky a Polska 1919-2007“, která je ve vydavatelském plánu Sekce historie regiónu při Hlavním výboru PZKO. Na téma této publikace se ujali slova Jerzy Czap, předseda Sekce historie regiónu a autor publikace Stanislav Zahradnik. Oba zdůraznili potřebu vydání této knihy, aby byly uchovány informace o činnosti Poláků ze Zaolzí v parlamentech Československa, České republiky a Polska pro příští generace.

     Členové sekce se seznámili s odpovědi předsedy vlády Petra Nečase na dopis týkající se scházejícího vhodného spojení v železniční dopravě mezi Českou republikou a Polskem. V dopise premiér vysvětluje, že služby v železniční dopravě jsou zajišťovány na komerční bázi, mohou také být dotovány, je-li to ve veřejném zájmu. S ohledem na skutečnost, že finanční prostředky ve státním rozpočtu jsou omezeny, navrhuje požádat o pomoc krajský úřad, který má zákonnou povinnost zajišťovat regionální železniční dopravu osobními a spěšnými vlaky. COEXISTENTIA využije tento návrh a zašle náležitý dopis příslušnému odboru Krajského úřadu v Ostravě. Výbor sekce projednal také téma blížících se krajských voleb a předběžné výsledky Sčítání lidu. Předsedovi sekce bylo uloženo, aby do konce února tr. pozval delegace PZKO a Kongresu Poláků na jednání „skupiny 3x3“ a připravil témata do diskuze a také aby zajistil schůzku delegace sekce s šéfredaktory „Głosu Ludu“, „Zwrotu“ a polské redakce ČR Ostrava.  

 

Potrzebna książka o posłach-Polakach

Egy szükséges könyv a lengyel képviselőkről

Potřebná kniha o poslancích-Polácích

 

W walce polskiej ludności zaolziańskiej o zachowanie swego stanu posiadania decydującą rolę odgrywała jej aktywność polityczna. W dotychczasowych opracowaniach tego tematu brakuje jego istotnego elementu – udziału zaolziańskich Polaków w najwyższych organach ustawodawczych Czechosłowacji, Republiki Czeskiej i Polski. Zagadnieniem tym zajmowała się Sekcja Historii Regionu ZG PZKO już w 1996 roku. W grudniu ubiegłego roku odbyło się, m.in. z udziałem działaczy COEXISTENTII, seminarium na ten temat. Kongres Polaków w RC podjął potrzebne kroki celem opracowania tego tematu i wydania pracy. Zadanie powierzono Stanisławowi Zahradnikowi. Przygotowania przebiegały na bieżąco, lecz sprawa wydania wlokła się. Prośby o granty u odpowiednich władz czeskich czy polskich nie zostały uwzględnione, a szukanie pomocy u sponsorów pozostały bez efektów. Celem publikacji jest przedstawić biogramy i poczynania polskich posłów i senatorów zaolziańskich na tle polityki panujących reżimów oraz wykazać aktywność polityczną polskiej społeczności zaolziańskiej formą popularnonaukową, a tekst uzupełnić odpowiednim materiałem dokumentacyjnym. Całość składa się z wprowadzenia i dwunastu rozdziałów: 1) 1919-20 – Sejm Ustawodawczy w Warszawie, 2) 1925-38 – Czechosłowacja, 3) 1938-1939 – Polska, 4) 1946-1960 – Czechosłowacja Ludowo-Demokratyczna, 5) 1961-1970 – Czechosłowacka Republika Socjalistyczna, 6) 1971-1989 – Czechosłowacka Socjalistyczna Republika Federacyjna, 7) 1990-1992 – Czechosłowacja Federacyjna, 8) 1993 – Republika Czeska, 9) zestaw posłów i senatorów, 10) wykaz skrótów, 11) bibliografia, 12) dokumentacja, która obejmuje matariał fotograficzny i dokumentalny. Przy opracowaniu korzystano oprócz nikłej literatury głównie z miejscowych periodyków, materiałów kampanii wyborczych, wypowiedzi żyjących posłów i senatorów, referatów wygłoszonych na seminariach SHR, częściowo stenogramów z posiedzeń sejmowych i materiałów archiwalnych oraz dogatego materiału dokumentacyjnego zbiorów autora. Praca ma charakter naukowo-popularny (na podstawie relacji dr. Stanisława Zahradnika).

 

Az Olzántúl lengyel népének munkája eredményei megőrzéséért folytatott harcában döntő szerepet játszott a politikai aktivitása. Az említett témában mindeddig kiadott munkák sorában hiányzik egy lényeges elem – az olzántúli lengyelek részvétele Csehszlovákia, a Cseh Köztársaság, valamint Lengyelország legmagasabb képviselőtestületeiben. Ezzel a kérdéssel a  PZKO Főbizottságának Régiónk Történelmi Tagozata már 1996-ban foglalkozott. A múlt év decemberében volt egy a témát érintő szeminárium, ezen többek között a COEXISTENTIA tisztségviselői is résztvettek. A csehországi Lengyelek Kongresszusa megtette azokat a szükséges lépéseket, amelyeknek célja a téma feldolgozása és az elkészült munka kiadása. A feladattal Stanislav Zahradnik lett megbízva. Az előkészületek folyamatosan történtek, ám a munka kiadásának ügye elhúzódott. A grantok iránti kérelmek nem lettek figyelembe véve sem a cseh, sem a lengyel hivataloknál, a szponzoroknál való segítségkeresés pedig nem hozott hasznot. A kiadvány célja hogy megjelentessük az olzántúli lengyel képviselők és szenátorok  életrajzait, és megmutassuk viselkedésüket az akkori politikai rendszerek hátterében, valamint hogy megmutassuk az olzántúli lengyel társadalom politikai aktivitását, mindezt népszerű tudományos formában és a szöveget megfelelő archív anyaggal kibővítve.  Az egész mű áll egy bevezetőből és tizenkét fejezetből: 1) 1919-20 – a Varsói Törvényhozó Szejm, 2)1925-38 – Csehszlovákia, 3) 1938-1939 – Lengyelország, 4) 1946-1960 – A népi demokratikus Csehszlovákia, 5) 1961-1970  - Csehszlovák Szocialista Köztársaság, 6) 1971-1989 – Csehszlovák Szocialista Föderatív Köztársaság, 7) 1990-1992 – Föderatív Csehszlovákia, 8) 1993 – Cseh Köztársaság, 9) a képviselők és szenátorok együttesen, 10) rövidítések jegyzéke, 11) bibliográfia, 12) dokumentáció, amely fényképészeti és archív anyagból van összeállítva. A feldolgozás során felhasználtuk a helyi sajtóban megjelent gyér irodalmon kívül a  választási kampányok anyagát, a még élő képviselők és szenátorok véleményét, az SHR szemináriumokon előadott beszámolókat,  a parlamenti gyűlésekről készült gyorsírásos feljegyzések egy részét, valamint a szerző gyűjteményéből származó archív anyagokat és terjedelmes dokumentációkat. A munka tudományos - népszerű jelleggel bír (forrás: dr. Stanislav Zahradnik információi).

 

V boji polského lidu ze Zaolzí o uchování výsledků své práce rozhodující roli hrála jeho politická aktivita. V dosud vydaných pracích na uvedené téma chybí jeho podstatný článek – účast zaolzanských Poláků v nejvyšších zastupitelských sborech Československa, České republiky a Polska. Touto otázkou se zabývala Sekce historie regiónu HV PZKO už v roce 1996. V prosinci minulého roku se konal, mj. za účastí funkcionář- ů COEXISTENTIE, seminář na toto téma. Kongres Poláků v ČR učinil potřebné kroky, jejichž cílem je zpracovat toto téma a vydat práci. Úkolem byl pověřen Stanislav Zahradnik. Přípravy probíhaly průběžně, ale záležitost vydání práce se protahovala. Prosby o granty u českých či polských úřadů nebyly zohledněny, a hledání pomoci u sponsorů nepřineslo efekt. Cílem publikace je zveřejnit životopisy a ukázat chování polských poslanců a senátorů ze Zaolzí na pozadí tehdejších politických režimů a ukázat politickou aktivitu polské zaolzanské společnosti populárně vědeckou formou, a text doplnit příslušným archivním materiálem. Celek se skládá z úvodu a dvanácti kapitol: 1) 1919-1920 – Zákonodárný sejm ve Varšavě, 2) 1925-38 – Československo, 3) 1938-1939 – Polsko, 4) 1946-1960 – Lidově-demokratické Československo, 5) 1961-1970 – Československá socialistická republika, 6) 1971-1989 – Československá socialistická federativní republika, 7) 1990-1992 – Federativní Československo, 8) 1993 – Česká republika, 9) soubor poslanců a senátorů, 10) seznam zkratek, 11) bibliografie, 12) dokumentace, která se skládá s fotografického a archivního materiálu. Při zpracování byly použity kromě mizivé literatury z místního tisku, materiály volebních kampaní, vyjádření žijících poslanců a senátorů, referáty přednesené na seminářích SHR, částečně stenogramy ze zasedání parlamentu, archivní materiály a obsáhlá dokumetace ze sbírek autora. Práce má charakter populárně vědecký (zdroj: informace dr. Stanisława Zahradnika).

 

Dopis předsedy vlády České republiky

 

Vážený pan Doc. Ing. Alexander Pálffy, CSc.,

předseda Politického hnutí COEXISTENTIA

     Vážený pane předsedo, odpovídám na Váš dopis, ve kterém poukazujete na nízkou úroveň zabezpečení dopravních služeb ve veřejné železniční dopravě mezi Českou republikou a Polskou republikou. Na základě podkladů, které jsem si vyžádal z Ministerstva dopravy, Vám k dané problematice uvádím následující.

     Dopravní služby v přeshraniční dopravě mohou být provozovány na komerčním základě, nebo jako tzv. veřejné služby v přepravě cestujících (v druhém případě též s poskytováním případné kompenzace z veřejných prostředků). V případě komerčních dopravních služeb nemůže Ceská republika bezprostředně ovlivnit rozsah poskytovaných služeb ani ve vnitrostátní, ani v mezinárodní dopravě. Podmínky pro poskytování takových služeb na železnici pak vymezuje zejména zákon č. 266/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon“). Tento zákon obsahuje rozdělení pravomocí objednatelů, tj. příslušných orgánů ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1370/2007, odpovědných za zajištování veřejných služeb v přepravě cestujících v České republice. Stát podle §4 odst. 1 zákona zajišťuje dopravní obslužnost veřejnými službami v přepravě cestujících veřejnou drážní osobní dopravou, vlaky celostátní dopravy, které mají nadregionální nebo mezinárodní charakter (zpravidla vlaky kategorie rychlík a expres, popřípadě v mezinárodní dopravě EuroCity). V případě mezinárodní dopravy je třeba při stanovení rozsahu a kvality veřejných služeb sjednat počet provozovaných vlaků se subjektem, který je za veřejné služby odpovědný v sousedním státě, popřípadě se zahraničním dopravcem. Tak například lze uvést, že v žádném vlaku objednávaném z úrovně státu v České republice (ani ve vlacích EuroCity v objednávce státu) neexistuje povinná rezervace míst, pokud ji nepožaduje dopravce či objednatel v zahraničním úseku trasy.

     Dopravní obslužnost vedle státu zajišťují i kraje a obce. Ustanovení §3 zákona upravuje, jakým způsobem kraje zajištují dopravní obslužnost (v drážní dopravě zpravidla objednáním vlaků kategorie spěšný a osobní). Obdobným způsobem je stanovena pravomoc obcí při zajišťování dopravní obslužnosti obcí. Zajišťování dopravní obslužností krajů a obcí je předmětem samostatné působnosti orgánů samosprávy. Rozsah zajišťování dopravní obslužnosti stanoví orgán samosprávy, a je tedy na krajích a obcích, v jakém rozsahu pokládají za důležité zajistit regionální dopravní spoje překračující státní hranice s Polskou republikou. V případě přípomínek k rozsahu zajištěné regionální dopravy doporučuji, aby Vaši regionální partneři v otázkách přeshraniční dopravy oslovili přímo jednotlivé kraje, které jsou objednávkou regionální dopravy pověřeny.

     Vážený pane předsedo, ujišťují Vás, že jsem si plně vědom skutečnosti, že zajištění přeshraniční veřejné dopravy je pro rozvoj vzájemných vztahů důležité. Bohužel jak v případě dopravy zajišťované státem, tak v případě zajišťování dopravy kraji vede nutné plnění fiskálních rozpočtových cílů k určitým korekcím objednávané dopravy, které je nezbytné soustředit na linky s nízkým přepravním potenciálem, aby poškození cestujících bylo co možná nejnižší. Česká republika má i nadále zájem o existenci provázaného systému veřejné dopravy, který bude v rozsahu odpovídajícím přepravní poprávce synergicky zajišťovat veřejné služby v přepravě cestujících.

S úctou Petr Nečas (podpis),

V Praze dne 31. října 2011

 

„MF Dnes“ o Spisie Powszechnym /Az „MF Dnes“ újság

a Népszámlálásról / „MF Dnes“ o Sčítání lidu

 

     „Mladá fronta Dnes“ z 10.1.br. pisze m.in.: „Ludzi, którzy zadeklarowali narodowość polską ubywa. Wynika to z wstępnych wyników wiosennego Spisu Powszechnego. Przy tym w gminach, gdzie jest więcej jak dziesięć procent Polaków, mają prawo na przykład do dwujęzycznych tablic. Przedstawiciele gmin, których to dotyczy, ale zapewniają zdecydowanie, że znaki demontować nie będą, i kdyby w nich mieszkało tylko pięć procent Polaków.

      Krótko przed zeszłorocznym Spisem Powszechnym siedziała znana piosenkarka narodowości polskiej Ewa Farna w domu w pokoju przed telewizorem. Prawie występował w niej znany polski aktor Władysław Niedoba, śpiewał w gwarze cieszyńskiej. Ewa go chwilę słuchała i później powiedziała w języku polskim „fajnie być sobą.“. Krótki spot telewizyjny, na początku którego piosenkarka występowała, dał nakręcić Kongres Polaków w Republice Czeskiej. Spot był częścią składową kampanii Postaw na polskość, która przekonywała Polaków mieszkających w Republice Czeskiej, aby nie wstydzili się swojej narodowości i podczas Spisu Powszechnego się do niej dumnie głosili. Wielu Polaków to niewątpliwie nie zauważyło.W całym kraju według wstępnych wyników zamieszczczonych na stronach internetowych www.scitani.cz jest niemal czterdzieści tysięcy ludzi, którzy głoszą się do narodowości polskiej. To jest niemal o dwanaście tysięcy mniej niż przed dzisięciu laty. Najwięcej Polaków mieszka w Województwie Morawskośląskim – więcej jak dwie trzecie. Ale według Czeskiego Urzędu Statystyczego jest ich o dziesięć tysięcy mniej niż w 2001 roku.

     Co to powoduje? „Wyniki Spisu Powszechnego śledzimy nieustannie. W cyfrach przejawia się zaszeregowanie mniejszości polskiej do społeczeństwa czeskiego.“ Powiedział szef Kongresu Polaków w Republice Czeskiej Józef Szymeczek. Również profesor slawistyki Daniel Kadłubiec, który mieszka w Czeskocieszyńskiem i uczy na Uniwersytecie Ostrawskim, ma na to swój pogląd. „Kiedy ktoś czuje się być Polakiem, tak to przyzna. Kiedy waha się, znaczy to, że ma osłabioną świadomość narodową. Na takiego człowieka potem nie możemy liczyć….“ powiedział Kadłubiec. Według niego było błędem, że rubryki, w której ludzie wybierali z wielu różnych narodowości, można było nie wypełniać. Kiedy chcemy wiedzieć ile jest kogo, tak by to tam miał każdy napisać“, podkreślił profesor Kadłubiec z tym, że jeśli komuś zbytnio nie zależało, mógł dane o narodowości po prostu przeskoczyć i zbytnio nie obciążyć sobie głowy,  jeśli się jest raczej Polakiem, lub Czechem.

      Zastrzeżenia do ostatniego Spisu Powszechnego miał też szef Kongresu Polaków w Republice Czeskiej Józef Szymeczek. Najnowszy Spis Powszechny jest bardzo nieszczęśliwy. Narodowość wybieraliśmy dobrowolnie, wyniki są zatem wypaczone i statystycznie de facto nie do wykorzystania. Kto wymyślił, że można być Polakiem i jednocześnie Czechem? To musiał być mistrz świata – zdziwił się wynikom Czeskiego Urzędu Statystycznego Szymeczek.

 

     A „Mladá fronta Dnes“  idei január 10.-ikei számában többek között ezt írja: „Csökken a lengyel nemzetiséget felvállalók száma. Mindez a tavaszi népszámlálás előzetes eredményeiből tűnik ki. Ugyanakkor a lengyelek kétnyelvű táblákra jogosultak azokban a falvakban ahol számuk több mint tíz százalék. Az érintett városházák elöljárói azonban biztosítanak arról, hogy semmiképpen sem fogják leszedni a táblákat, még ha csak  öt százalék lengyel élne is helységükben. Rövid idővel a tavalyi Népszámlálás előtt Ewa Farna ismert lengyel nemzetiségű énekesnő otthon ült és nézte a tévét. Éppen akkor jelent meg a képernyőn Wladyslaw Niedoba ismert lengyel színész és těšíni tájszólásban énekelt. Ewa egy kis ideig hallgatta, majd lengyelül azt mondta: „fajnie być sobą“ („nagyon jó önmagadnak lenni“).  Az ugyanilyen elnevézésű  rövid televíziós spotot (amelynek az elején lépett fel az énekesnő) a csehországi Lengyelek Kongresszusa készíttette el. Ez a spot annak a „Lengyelségünkre szavazni“ elnevezésű  kampánynak a részét képezte, amely arra ösztönözte a csehországi lengyeleket, hogy ne szégyenljék nemzetiségüket, hanem  vállalják fel majd  büszkén  a Népszavazáskor  . Azonban úgy látszik, hogy ez sok lengyelt nem szólított meg. A  www.scitani.cz  honlapon megjelentetett előzetes eredmények szerint az egész országban csaknem negyvenezer ember vállalta lengyel nemzetiségét. Mindez csaknem tizenkétezerrel kevesebb mint tíz évvel ezelőtt. A legtöbb lengyel a Morva-sziléziai Kerületben él – több mint a kétharmaduk. Ám a Cseh Statisztikai Hivatal szerint tízezerrel kevesebben vannak mint 2001-ben.

      Hát ez hogyan lehet? „A Népszámlálás eredményeit hosszú időn keresztül kísérjük figyelemmel. A számokban megmutatkozik az, hogy mennyire tagozódik be a lengyel kisebbség a cseh társadalomba.“ Ezt Józef Szymeczek, a csehországi Lengyelek Kongresszusának fönöke mondta. Úgyszintén saját véleménye van Daniel Kadlubiec szlávisztikaprofesszornak, aki Český Těšín vidékén él és az Osztravai Egyetemen oktat. „Ha valaki lengyelnek érzi magát, akkor ezt bevallja. Ha habozik, akkor ez azt jelenti hogy nemzeti tudata  meg van gyengülve. Egy ilyen emberrel pedig nem lehet számolni…“ említette meg Kadlubiec úr. Szerinte hiba volt, hogy az a sor ahová az emberek különféle nemzetiségek közül kiválasztva beírhatták a nemzetiséget, az a sor kitöltetlen is maradhatott. „Ha tudni akarjuk hogy milyen nemzetiségből hányan vannak, akkor mindenkinek be kell írnia a nemzetiségét“ , mondta Kadlubiec professzor, hozzátéve hogy akinek ez mindegy volt, az egyszerűen átugorhatta a nemzetiséget érintő adatot és feleslegesen nem terhelte magát azzal, hogy például ő  inkább lengyel-e vagy pedig cseh.

      Ugyancsak voltak észrevételei az utolsó Népszámlálással kapcsolatban Józef Szymeczeknek, aki a csehországi Lengyelek Kongresszusának a főnöke. „A legújabb Népszámlálás nagyon szerencsétlenül van megcsinálva. A nemzetiségét mindenki önkéntesen vállalta, ezért az eredmények pontatlanok és de facto statisztikailag használhatatlanok. Ki gondolt ki olyasmit, hogy az ember lehet egyszerre lengyel és cseh is ? Annak világbajnoknak kell lennie“ – akadt ki a Cseh Statisztikai Hivatal eredményein Szymeczek úr.

 

     „Mladá fronta Dnes“ ze dne 10.1.tr. píše mezi jinými: „Lidí hlásících se k polské národnosti ubývá. Vyplývá to z předběžných výsledků jarního Sčítání lidu. Přitom v obcích, kde je více než deset procent Poláků, mají nárok například na dvojjazyčné cedule. Představitelé radnic, kterých se to týká, ale ujišťují, že značky rozhodně sundávat nebudou, i kdyby v nich žilo jen pět procent Poláků.

       Těšně před loňským Sčítáním lidu seděla známá zpěvačka polské národnosti Ewa Farna doma v pokoji a dívala se na televizi. Zrovna v ní vystupoval významný polský herec Wladyslaw Niedoba, zpíval v těšínském nářečí. Ewa ho chvíli poslouchala a pak řekla v polštině „je fajn být sama sebou.“. Krátký televizní spot, na jehož začátku zpěvačka vystupovala, nechal natočit Kongres Poláků v České republice. Spot byl součástí kampaně Sázka na polskost, která vybízela Poláky žíjící v České republice, aby se za svou národnost nestyděli a při Sčítání lidu se k ní hrdě hlásili. Mnoho Poláků to ale zřejmě neoslovilo. V celé zemi je podle předběžných výsledků na internetové adrese www.scitani.cz téměř čtyřicet tisíc lidí, kteří se hlásí k polské národnosti. To je o téměř dvanáct tisíc méně než před deseti lety. Nejvíce Poláků žije v Moravskoslezském kraji – více než dvě třetiny. Ale podle Českého statistického úřadu je jich o deset tisíc méně než v roce 2001.

         Čím to je? „Výsledky Sčítání lidu sledujeme dlouhodobě. V číslech se projevuje začlenění polské menšiny do české společnosti.“ Uvedl šéf Kongresu Poláků v České republice Józef Szymeczek. Také profesor slavistiky Daniel Kadlubiec, který žije na Českotěšínsku a vyučuje na Ostravské univerzitě, na to má svůj názor. „Když se někdo cítí být Polákem, tak to přizná. Když váhá, znamená to, že má oslabené národní povědomí. S takovým člověkem pak není možno počítat…“ zmínil Kadlubiec. Podle něj byla chyba, že kolonka v níž lidé vybírali z mnoha různých národností, mohla zůstat nevyplněná. Když chceme vědět kolik je koho, tak by to tam měl každý napsat“, podotkl profesor Kadlubiec s tím, že komu na tom příliš nezáleželo, mohl údaj o národnosti prostě přeskočit a zbytečně se nezatěžovat tím jestli je například spíše Polák, nebo Čech.

        Přípomínky k poslednímu Sčítání lidu měl také šéf Kongresu Poláků v České republice Józef Szymeczek. Nejnovější Sčítání lidu je velice nešťastné. Národnost jsme volili dobrovolně, výsledky jsou proto zkreslené a statisticky de facto nevyužitelné. Kdo vymyslel, že můžete být Polákem i Čechem zároveň? To musel být mistr světa – pozastavil se nad výsledky Českého statistického úřadu Szymeczek.

 

Komentarze dotyczące wyników Spisu Powszechnego

A Népszámlálás eredményeinek kommentálása

Komentáře k výsledkům Sčítání lidu

 

Pierwsze komentarze nt. wyników Spisu Powszechnego dotyczące zadeklarowanej narodowości zamieścił „Głos Ludu“ z 17.12. ubiegłego roku („Znane są wstępne wyniki Spisu Powszechnego“). Józef Szymeczek, prezes Kongresu Polaków w RC uważa,  że „nie jest tragicznie. Znając naszą codzienność, obawiałem się, że może być gorzej… Wielu Polaków pewnie zachowało się podobnie jak 2,7 mln obywateli i swoją narodowość nie zadeklarowało w ogóle“. Również Jan Ryłko, prezes Zarządu Głównego PZKO nie uważa wyników Spisu za tragiczne „Katastroficzne scenariusze się nie sprawdziły, widać, że kampania oświatowa, którą prowadziliśmy przed Spisem, przyniosła jednak jakieś rezultaty…“. Największym zaskoczeniem wyników Spisu Powszechnego był spadek liczny osób narodowości czeskiej o około 2,5 mln, tj. o 27,2 % (liczba Polaków zmniejszyła się o około 12 tys., tj. 24,4 %). / Az első kommentárokat a Népszámlálás eredményeinek a felvállalt nemzetiségeket érintő témájához a „Glos Ludu“ újság tette közzé a tavalyi év december 17.-ikei számában („Már ismerjük a Népszámlálás előzetes adatait“). Józef Szymeczek a csehországi Lengyelek Kongresszusának elnöke úgy véli, hogy „Nem olyan tragikus a helyzet… Ahogy én ismerem a mi szokásos életmenetünket, még féltem is, hogy rosszabb lesz a helyzet… Sok lengyel láthatóan úgy viselkedett mint 2,7 millió egyéb polgártársunk és egyáltalán nem jelentett be semmilyen nemzetiséget.“ Ugyanúgy Jan Rylko a PZKO (Polski Zwiazek Kulturalno-Oswiatowi = Lengyel Kulturális és Ismeretterjesztő Társaság) Főbizottságának elnöke sem tekinti tragikusnak a Népszámlálás eredményeit. „A katasztrofikus forgatókönyvek nem váltak valóra, látható hogy a Népszámlálás előtt végzett felvilágosítókampány mégiscsak hozott bizonyos eredményeket…“ A Népszámlálás legnagyobb meglepetése hogy a cseh nemzetiségű polgárok létszáma kb. 2,5 millióval csökkent, ez 27,2%-kal kevesebb (a lengyelek létszáma hozzávetőlegesen 12 ezerrel csökkent, ez 24,4%-kal kevesebb). / První komentáře na téma výsledků Sčítání lidu týkající se přihlášené národnosti zveřejnil „Głos Ludu“ z 17.12. minulého roku („Známe už předběžné výsledky Sčítání lidu“). Józef Szymeczek, předseda Kongresu Poláků v ČR míní, že „Není tak tragicky. … Známe-li náš běžný život, obával jsem se, že bude hůř… Mnoho Poláků se zřejmě chovalo stejně jako 2,7 mln. občanů a nepřihlásilo vůbec žádnou národnost.“ Také Jan Ryłko, předseda Hlavního výboru PZKO  nepovažuje výsledky Sčítání za tragické. „Katastrofické scénáře se nenaplnily, je vidět, že osvětová kampaň, kterou jsme vedli před Sčítáním, přinesla přece nějaké výsledky…“. Největším překvapením Sčítání lidu byl pokles počtu občanů české národnosti o asi 2,5 mln., to je o 27,2 % (počet Poláků se zmenšil přibližně o 12 tisíc, to je o 24,4 %).

Eugeniusz Kiedroń: Szanowni Koledzy! To prawda, iż (nieoficjalnie) wyniku Spisu Powszechnego są dla nas wprost miażdżące. Na pewno niekorzystnie odbiło się też to, że spora liczba „Polaków“, jak przypuszczam, wpisała narodowość śląską lub morawską. Nie spełniły się (dotychczas) też obietnice odpowiedzialnych urzędników, kiedy to zapewniali, że kiedy obywatel wpisze oprócz narodowości polskiej jeszcze inną, to wliczony będzie do narodowości polskiej. Absolutnie nie zgadzam się też ze stwierdzeniem Józefa Szymeczka, iż „mogłobyć gorzej“ !!! Jest najwyższy czas, żeby wyniki Spisu były sygnałem i motywacją przede wszystkim dla Kongresu Polaków, i nie tylko, do bardzo wnikliwej analizy, by podjąć jak najszybciej odpowiednie kroki w polskim szkolnictwie, polskich organizacjach społecznych, stowarzyszeniach, polskich mediach,… Konkretny plan działania krótko i długofalowo miałby być zasadniczym punktem obrad tegorocznego Zgromadzenia Ogólnego Kongresu Polaków. Nie wpadajmy jednak do stanu letargii i absolutnego pesymizmu. Zwłaszcza młodemu pokoleniu trzeba znowu wszczepiać (stosownym sposobem !!!) poczucie narodowej godności, by mówiąc o Zaolziu nadal mówiono o autochtonicznych Polakach. / Tisztelt kollégák! Az az igazság hogy az (előzetes) Népszámlálási eredmények számunkra nagyon lehangolóak. Egészen biztosan előnytelenül mutatkozott meg az, hogy szerintem nagyon sok lengyel jelentett be sziléziai vagy morva nemzetiséget. Mindezideig nem teljesültek a felelős hivatalnokoknak az ígéretei, akik biztosítottak bennünket, hogy ha egy polgár lengyel nemzetiségén kívül még úgyszintén egy másik nemzetiséget is bejelent, akkor az a polgár a lengyel nemzetiséghez számítódik. Egyáltalán nem értek egyet Józef Szymeczek nézetével, hogy „lehetett volna rosszabb is“ !!! A legfőbb ideje, hogy a Népszámlálás eredményei jelzésnek és motivációnak számítsanak mindenekelőtt a  Lengyelek Kongresszusánál, de nem csak ott, hogy el kell végezni egy részletes elemzést, hogy minél gyorsabban el kell fogadni a szükséges lépéseket a lengyel iskolahálózatban, a lengyel társadalmi szervezeteknél, társulásoknál, a lengyel médiumoknál… A Lengyelek Kongresszusa idei Plenáris Gyűlésén a fő tárgyalási pontnak kell lennie a konkrét aktuális és hosszútávú tervtevékenységnek. Ám mégse essünk letargikus állapotba és abszolút pesszimizmusba. Mindenekelőtt a fiatal generációnak kell beoltani a nemzeti büszkeség érzését (megfelelő módszerrel !!!), hogy az Olzántúllal kapcsolatban továbbra is autochton lengyelekről legyen szó. / Vážení kolegové! Je pravdou, že (předběžné) výsledky Sčítání lidu jsou pro nás zdrcující. Určitě se nevýhodně projevilo také to, že velký počet Poláků, jak se domnívám, přihlásila národnost slezskou nebo moravskou. Nenaplnily se (dosud) sliby zodpovědných úředníků, kteří nás ujišťovali, že když občan přihlásí kromě polské národností také jinou, bude započítán do národností polské. Absolutně nesouhlasím s názorem Józefa Szymeczka, že „mohlo být hůře“!!!. Je nejvyšší čas, aby výsledky Sčítání byly signálem a motivací především pro Kongres Poláků, ale nejen pro něho, pro provedení podrobné analýzy, aby byly přijaty co nejrychleji potřebné kroky v polském školství, polských společenských organizacích, sdruženích, polských médiích… Konkrétní aktuální a dlouhodobý plán činnosti by měl být hlavním bodem jednání letošního Valného shromáždění Kongresu Poláků. Avšak nepropadejme do stavu letargie a absolutního pesimismu. Především mladé generaci musíme znovu vštěpovat (vhodným způsobem !!!) pocit národní hrdosti, aby v souvislosti se Zaolzím se i nadále mluvilo o autochtonních Polácích.

Stanisław Gawlik: Pierwsze, częściowe, publikowane wyniki Spisu Powszechnego 2001 r. nie są dla mnie zaskakujące. Przewidywałem spadek powyżej 15 % populacji mniejszości narodowych w Republice Czeskiej. Natomiast zaskoczył mnie wynik dotyczący populacji większościowej, gdzie około 28 % nie przyznało się do swej narodowości. I stało się tak, jak z biblijną przepowiednią Starego Testamentu (Oz 8, 7): „Kto sieje wiatr, ten zbiera burzę“. Świadczyć to jednak może o rozprzestrzeniającym się braku patriotyzmu, albo także o świadomym proteście prawie 1/3 większościowej pupulacji w Republice Czeskiej, dotyczącego wyrzucania pieniędzy podatnika na anarchiczny system pozyskiwania informacji o obywatelach, kiedy przeważająca większość tych danych jest do dyspozycji w systemach danych urzędów. Co zaś do przedstawionych danych o naszej mniejszości narodowej w Spisie Powszechnym 2011 r., to umożliwia nam to rozpocząć działania umożliwiające uzyskać korzystniejsze postanowienia ustawowe. Już na konferencji w Pradze przed Spisem przedstawiłem wniosek ówczesnemu senatorowi, który prowadził tę sesję, że jest sprzeczne z Konstytucją RC, aby ustawa o Spisie Powszechnym (zákon č.158/1999 Sb.), która niezobowiązująco traktuje pozycje o narodowości, czy nawet dopuszcza benewolencję w jej wyborze, była podstawą do innej ustawy, która decyduje o prawie do korzystania z dobrodziejstw gwarantowania praw samostanowienia narodowego mniejszościom narodowym w Republice Czeskiej. I nad tym problemem trzeba się zastanowić, by korzystając z szoku pospisowego, kiedy nagle do nacji czeskiej nie przyznało się 28 % obywateli Republiki, wystąpić do Trybunału Konstytucyjnego RC o anulację granicy 10 % w ustawie o prawach mniejszości narodowych w RC oraz w ustawie o gminach (ustawa nr 273/2001 Sb., która decyduje o zakresie praw a w załącznikach warunkuje te prawa osiągniętym wynikiem przy Spisie Powszechnym, jak również ustawa nr 128/2000 Sb., gdzie w §29 oraz §117 są te same postanowienia).  Porównaniem postanowień cytowanych ustaw stwierdzamy, że jednoznacznie dobrowolny sposób traktowania obowiązku wpisywania narodowości przy Spisie Powszechnym nie może być podstawą do restrykcyjnego  ograniczenia granicy procentowej określającej prawa mniejszości narodowych w gminach wynikających z Traktatów Europejskich. Kierunkiem naszych działań powinny być starania tak nowelizować ustawy, aby organizacje mniejszościowe w gminach miały prawo nominować do Komitetów ds. Mniejszości Narodowych przy samorządach gminnych członków proporcjonalnie do liczby członków tych organizacji, zaś uchwały Komitetów były rozpatrywane przez samorządy zgodnie z ratyfikowanymi przez RC traktatami o Ochronie Mniejszości Narodowych i Ochronie Języków Mniejszościowych /Engem nem leptek meg a 2001-es Népszámlálás első nem teljes közzétett eredményei. Megjósoltam előre, hogy a csehországi nemzeti kisebbségek népességének csökkenése 15%-nál is nagyobb lesz. Ellenkezőleg meglepett engem a többségi népességet érintő eredmény, itt 28% körüli azoknak a száma, akik nem vallották be  nemzetiségüket. És úgy történt mint az Ószövetségben leírt bibliai próféciában (Hós 8, 7): „Aki szelet vet, vihart arat“. Ugyancsak jelezheti mindez a hazafias érzés növekvő visszaesését vagy a csehországi népesség egyharmadának tudatos tiltakozását amiatt, hogy az adófizetők pénzét a polgárokról begyűjtendő  anakronisztikus információgyűjtésre dobják ki, amikor pedig ezeknek az adatoknak a túlnyomó többsége rendelkezésre áll a hivatalok adatgyűjtő rendszereiben. Amennyiben pedig a mi nemzeti kisebbségünkről szóló adatok közzétételéről van szó, mindez lehetővé teszi számunkra, hogy megkezdjük tevékenységünket előnyösebb hangzású törvények elérése végett. Már a   2011-es Népszámlálás előtti időszakban Prágában megtartott szemináriumon átadtam javaslatomat az akkori, gyűlésvezető szenátornak, azzal az információval együtt, hogy ellentétes a Cseh Köztársaság Alkotmányával, hogy a Népszámlálásról szóló törvény (158/1999 számú törvénycikkely), amely nem kötelező érvénnyel beszél a nemzetiségi rubrikáról, mi több ennek kiválasztásánál nagy benevolenciát enged meg, tehát ez a törvény egy másik olyan törvénynek szolgáljon alapul, amely a Cseh köztársaságban élő nemzeti kisebbségek önrendelkezési jogai bebiztosításának jótéteményeként határoz a felhasznált jogokról. El kell gondolkodnunk e  probléma felett is, hogy kihasználhassuk a népszámlálás utáni sokkot, amikor is egyszerre csak nem vállalta a cseh nemzethez való tartozását a Köztársaság polgárainak 28%-a, hogy átadjuk a Cseh Köztársaság Alkotmánybíróságának azt a javaslatot, amely megszüntetné a csehországi nemzetiségi kisebbségek jogairól szóló törvényben, valamint a községekről szóló törvényben a 10%-os határt (a 273/2001 számú törvénycikkelyt, amely a jogokról dönt és a mellékletekben ezeket a jogokat a Népszámláláson elért eredményektől teszi függővé, valamint a 138/2000 számú törvénycikkelyt, ahol a §29 és a §117 ugyanolyan rendelkezéseket tartalmaz). Ha összehasonlítjuk az itt idézett törvények rendelkezéseit akkor megállapítjuk, hogy a Népszámláláskor a  nemzetiség beírásának kötelezettsége egyöntetűen önkéntes módon  van kezelve, és ez nem lehet alapja olyan korlátozó százalékhatárnak, amely szabályozza a községekben a nemzeti kisebbségek azon jogait, amelyek összefüggésben vannak Európai Uniós jogokkal. A mi tevékenységünknek olyan erőfeszítésre  kell irányulnia, amely úgy novellizálja a törvényeket, hogy a községi nemzetiségi egyesületek tagságuk számával egyenes arányban delegálhassák a községi önrendelkezési tanácsok mellett működő Nemzeti Kisebbségi Bizottságokba a tagjaikat, valamint hogy ezeknek a Bizottságoknak a határozatait az önrendelkezési tanácsok úgy tárgyalják majd meg, hogy az összhangban legyen a Cseh Köztársaság által ratifikált egyezményekkel, mint amilyenek a Nemzeti kisebbségek védelméről és a Kisebbségi nyelvek védelméről szóló egyezmények. / První, neúplné, zveřejněné výsledky Sčítání lidu 2001 nejsou pro mne překvapením. Předvídal jsem pokles větší jak 15 % pro populaci národních menšin v České republice. Naopak překvapil mne výsledek týkající se většinové populace, kde kolem 28 % se nepřiznalo ke své národnosti. A stalo se jako při biblickém proroctví dle Starého zákona (Oz 8, 7): „Kdo seje vítr, sbírá bouři“. Může to také svědčit o šířícím se úpadku vlastenectví, nebo také o vědomém protestu blízko 1/3 většinové populace v České republice, týkající se vyhazování peněz daňového poplatníka na anachronický systém získávání informací o občanech, když převážná většina těchto údajů je k dispozici v systémech s údají na úřadech. Pokud se týká zveřejněných údajů o naší národní menšině ve Sčítání lidu 2011, tyto nám umožňují zahájit činnosti umožňující získat výhodnější znění zákonů. Už na semináři v Praze, který se konal v období před Sčítáním, jsem předal svůj návrh tehdejšímu senátorovi, který řídil schůzí, s informaci, že je v rozporu s Ústavou ČR, aby zákon o Sčítání lidu (zákon č.158/1999 Sb.), který nezávázně mluví o kolonce národnost, nebo dokonce připouští benevolenci při jejím výběru, byla základem jiného zákona, který rozhoduje o právech využívaných jako dobrodiní zajištění práv na sebeurčení národních menšin v České republice. I nad tímto problémem se musíme zamyslet, abychom využili postsčítací šok, kdy najednou k českému národu se nepřihlásilo 28 % občanů Republiky, předat návrh Ústavnímu soudu ČR o zrušení 10 % hranice v zákoně o právech národnostních menšin v ČR a v zákoně o obcích (zákon č. 273/2001 Sb., který rozhoduje o rozsahu práv a v přílohách podmíňuje tyto práva dosažením výsledku při Sčítání lidu, a také zákon č. 138/2000 Sb., kde v §29 a §117 jsou tatáž ustanovení). Když porovnáme ustanovení citovaných zákonů, zjistíme, že jednoznačně dobrovolný způsob zacházení povinnosti zápisu národnosti při Sčítáni lidu nemůže být základem pro restrikční omezení procentní hranice vymezující práva národních menšin v obcích, které souvísí s Evropskými dohodami. Naše činnost by měla směřovat na úsilí novelizovat zákony tak, aby národnostní spolky v obcích měly právo delegovat do Výborů pro národnostní menšiny při obecních samosprávách členy přímo úměrně do počtu členů těchto spolků, a usnesení Výborů byly projednávány samosprávami v souladu s ratifikovanými Českou republikou dohodami O ochraně národních menšin a Ochraně menšinových jazyků.

 

SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ:  STOJÍME  PŘI  MAĎARSKU

 

     Zájmové organizace zastupující Maďary v České Republice: Politické Hnutí Coexistentia – Együttélés, Maďarská Národní Sekce, Svaz Maďarů v českých zemích, Česko-Maďarská Obchodní Komora, Sdružení Maďarských Lékařů v Čechách, Studentský Klub Endreho   Adyho v Praze, Studentský Klub Ference Kazinczyho v Brně, Pražský Kalvinistický Misijní Sbor a Společnost Artúra Görgeyho sledují s velkými obavami dění poslední doby, kdy  proti Maďarsku směřuje mnoho kritiky ze strany politiků Rady Evropy i některých  členských států Evropské Unie, respektive ze strany určitých  zájmových skupin  a také v mnoha případech zcela bezdůvodně odsuzující a zaujaté útoky ze strany zpravodajských medii.  Výše jmenované  organizace shrnuly  svůj společný postoj vytvořený ve znamení národní  soudržnosti a semknutosti  následovně:

     Vyjadřujeme své politování nad tím, že v hodnocení Základního Zákona (Ústavy) , vydaného naším mateřským státem Maďarskem, a v hodnocení dalších stěžejních zákonů, podrobněji vysvětlující Základní Zákon, se zrcadlí ideová a politická  rozdělenost, která  se vytvořila v některých vedoucích orgánech Evropské Unie – v Radě Evropy a v Evropském Parlamentu  a také v některých členských státech Evropské Unie v důsledku neustálého stranickopolitického boje.

     Máme výhrady proti jednostrannému hodnocení, stejně jako proti používání dvojí míry. V případě Základního Zákona (Ústavy) je třeba prohlásit, že se jedná o ústavu demokratickou  a odpovídající  evropským hodnotám a není to namířena  proti nikomu – a to nejenom z hlediska pravicových politiků a konzervativců. Základní Zákon (Ústava) obsahuje vícero nařízení, které by mohly být příkladem pro všechny členské státy EU (uznání kolektivních práv menšinám, ochrana znakové řeči, zákaz genově manipulovaných zemědělských produktů, atd.), a přece se o tom kritici Základního Zákona nikde nezmiňují.  Tito kritici mají  výhrady,  které u jiných členských států EU v podobných případech vůbec nezmiňují (např. zavedení bankovní daně). Navíc mlčí i tehdy, kdy by kritika byla oprávněná, jako například v případě právnických norem založených na principu kolektivní viny, nebo když v ústavě příslušného státu státotvorným činitelem je označen pouze většinový národ, tímto jsou ostatní národnosti, žijící na území tohoto státu zbaveny takového práva. 

Podobně se dá hodnotit i Zákon o Médiích, v původním textu tohoto zákona se nenacházelo nic, co by nefigurovalo v podobných právních nařízeních jiných členských států EU. Navzdory tomu maďarští zákonodárci přijali kritiku Unie a upravili podle toho Mediální Zákon.

     Výhrady Evropské Rady proti novým maďarským zákonům podle její analýzy ze 17.ledna letošního roku , a také výhrady mezinárodních medií, včetně českých,  nadále směřují  k nezávislosti  národní banky a k nezávislosti  ombudsmana  pro ochranu osobních dat, a také k justici. Výhrady k justici se omezují na důchodovou hranici 62 let, ta je ovšem  podle nového nařízení jednotná a všeobecná věková hranice pro všechny úředníky veřejné správy, takže podle nás to nemůže ohrožovat nezávislost soudců.

     S uspokojením konstatujeme, že ministr zahraničí Maďarska, János Martonyi v souvislosti s uvedenými problémy  už dříve prohlásil,a to  13. ledna v interview pro Kurier: „Nezpochybňujeme objektivitu a neutralitu Evropské Rady. My to respektujeme. S analýzou a úsudkem Evropské Rady budeme  velice vážně  zacházet. Cokoliv Rada řekne, budeme se snažit o řešení“. Je uklidňující, že premiér Viktor Orbán prakticky tohle všechno stvrdil , včetně  ochotu maďarské vlády  dohodnout se, když 18.ledna  vystoupil na schůzi Evropského Parlamentu v Strassbourgu.

     S vědomím všech uvedených faktů silně doufáme v to, že diskutabilní otázky mezi Maďarskem a Evropskou Radou se co nejdříve vyřeší, a to takovým způsobem, že nebude pochyb o tom, že by náš mateřský stát nesplnil  plnou mírou své závazky vůči Evropské Unii.  Stojíme při Maďarsku  a podporujeme  jeho snahu nadále přispět k ještě silnější  a hlubší evropské integraci. Od zpravodajských médií očekáváme, aby veřejnost informovaly nezaujatým způsobem  a s plnou objektivitou.   V Praze  23.ledna 2012.

 

KÖZÖS  NYILATKOZAT: KIÁLLÁS  MAGYARORSZÁG  MELLETT

 

A Cseh Köztársasában élő magyarokat tömörítő érdekvédelmi és képviseleti szervezetek, nevezetesen a Coexistentia - Együttélés Politikai Mozgalom Magyar Nemzeti Tagozata, a Cseh- és Morvaországi Magyarok Szövetsége, a Cseh-Magyar Kereskedelmi Kamara, a Csehországi Magyar Orvosok Társulata, a prágai Ady Endre Diákkör, a brünni Kazinczy Ferenc Diákkör, a Prágai Református Missziói Gyülekezet és a Görgey Artúr Társaság nagy aggodalommal követik az utóbbi időben Magyarország ellen irányuló bírálatokat az Európai Bizottság és  egyes EU-tagországok  politikusai, illetve bizonyos érdekkörök részéről, valamint az azokat tetőző,  sok esetben teljesen megalapozatlanul elmarasztaló, elfogult támadásokat a hírközlő szervek részéről. Felsorolt szervezeteink a nemzeti összetartozás és összefogás jegyében kialakított közös álláspontjukat az alábbiakban foglalják össze:

Sajnálatunkat fejezzük ki amiatt, hogy anyaországunk, Magyarország Alaptörvénye és az azt részletező néhány sarkalatos törvény értékelésében az  elvárt  objektivitás helyett az az eszmei és politikai megosztottság tükröződik, amely az Európai Unió egyes csúcsszerveiben - az Európai Bizottságban és az Európai Parlamentben, valamint egyes tagországaiban alakult ki az ott végbemenő  állandó pártpolitikai küzdelem következtében.

Kifogásoljuk az egyoldalú értékelést, épp úgy a kettős mérce alkalmazását. Az Alaptörvény esetében  meg kell állapítanunk, hogy az - nem csak a jobboldali politikusok, konzervatívok szemszögéből értékelve - demokratikus, az európai értékrendnek megfelelő és senki ellen nem irányul. Több olyan új rendelkezést is taralmaz, mely példaképül szolgálhatna az EU valamennyi tagországának (a kisebbségek kollektív jogainak megadása, a jelnyelv védelme, a génkezelt mezőgazdasági termékek tilalma, stb.), mégsem tesznek róla említést bírálói.  Ugyanakkor vannak olyan kifogásaik, melyeket hasonló esetekben más EU-s országokkal szemben mellőznek (például a bankadó bevezetése). Sőt, még akkor is hallgatnak, amikora jogos lenne a bírálat, mint például a kollektív bűnösség elvén alapuló jogi normák esetében, vagy amikor az illetékes ország alkotmányában államalkotó tényezőként csak a többségi nemzet van megjelölve, megvonva ettől a jogtól a területén élő nemzeti kisebbségeket.

Hasonlóan értékelhető a Médiatörvény is, melynek eredeti szövegében nem volt található semmi, ami nem szerepelt volna más EU-s tagállam hasonló jogszabályában. Mindazonáltal a magyar törvényhozók az úniós bírálatokat elfogadták és azok szerint a törvényt módosították.

Az Európai Bizottságnak a január 17-én ismertetett elemzése szerint és a nemzetközi sajtónak, beleértve a csehországit is, az új magyar törvények elleni kifogásai továbbra is a jegybank és az adatvédelmi biztos függetlenségére, valamint az igazságszolgáltatásra irányulnak. Az utóbbi a bírákat érintő 62 éves nyugdíjkorhatárra korlátozódik, ami az új rendelkezés értelmében egységes és általános korhatár minden köztisztviselő tekintetében, így ez szerintünk nem sértheti a bírák függetlenségét.

Megelégedéssel könyveljük el, hogy a felvetett problémákra vonatkozóan Magyarország külügyminisztere, Martonyi János már korábban, január 13-án a Kuriernek adott interjújában kijelentette, hogy „Nem vonjuk kétségbe az Európai Bizottság objektivitását és semlegességét. Respektáljuk őket. A bizottság elemzését és következtetéseit nagyon komolyan fogjuk kezelni. Bármit is mond a bizottság, mi megoldásra törekszünk”. Megnyugtató, hogy mindezt és a magyar kormány készségét a megoldásra, gyakorlatilag megerősítette Orbán Viktor miniszterelnök is január 18-i fellépésében az Európai Parlament strassbourgi ülésén.

         Mindezek tudatában erősen bízunk abban, hogy a Magyarország és az Európai Bizottság közötti vitás kérdések mielőbb rendeződnek oly módon, hogy nem lesz kétség afelől, hogy anyarorszáunk nem teljesítené teljes mértékben az EU-val szembeni kötelezettségeit. Kiállunk Magyarország mellett és támogatjuk igyekezetét továbbra is hozzájárulni a sokkal erősebb és mélyebb európai integrációhoz. A hírközlő szervektől pedig elvárjuk, hogy elfogulatlanul, teljes  objektivitással tájékoztassák a nyilvánosságot. Prága, 2012. január 23.

 

W sprawie prawa międzynarodowego / A nemzetközi

jog ügyében / Ve věci mezinárodního práva

 

W związku z e-mailem pana Władysława Dronga przekazuję obowiązujące źródło prawa międzynarodowego, które zostało przez państwo czeskie podpisane, ratyfikowane i zobowiązuje władze czeskie do umieszczania tablic miejscowości na terenie Śląska Cieszyńskiego w części, znajdującej się obecnie w granicach Republiki Czeskiej. Chodzi o Konwencję Ramową o Ochronie Mniejszości Narodowych, którą Republika Czeska zawarła i podpisała z Radą Europy, gdzie w artykule 11 m.in. czytamy:

1.                  Strony zobowiązują się uznać, że każda osoba należąca do mniejszości narodowej ma prawo do używania jego / jej nazwiska (patronimiku) i imion w języku mniejszości oraz ich oficjalnego uznania zgodnie z trybem przyjętym w ich ustawodawstwie.

2.                  Strony zobowiązują się uznać, że każda osoba należąca do mniejszości narodowej ma prawo do umieszczania w jego lub jej języku znaków, napisów i innych informacji o charakterze prywatnym w sposób widoczny dla osób postronnych.

3.                  W rejonach tradycyjnie zamieszkałych przez znaczną ilość osób należących do miejszości narodowej Strony będą starać się – zgodnie z obowiązującym prawem, w tym także tam gdzie jest to stosowne, umowami z innymi państwami oraz przy uwzględnieniu ich specyficznych warunków – umieszczać również w języku mniejszości tradycyjne nazwy lokalne, nazwy ulic i inne oznakowania topograficzne o charakterze publicznym, o ile tam istnieje wystarczające zapotrzebowanie na takie oznakowanie.

Powyższy tekst znajduje się w Dzienniku Ustaw (polska Sbírka zákonů) Dz.U. r.2002 nr 22, poz.209. Ta treść powinna do rozmów wystarczyć. Nie słyszałem dotąd o urzędowych wykazach rejonów przygranicznych, gdzie obowiązywałyby przepisy o dwujęzycznych tablicach miejscowości. Józef Staniek

 

Tekintettel Wladyslaw Drong úr e-mail-jára, közlöm azokat a kötelező érvényű nemzetközi jogi forrásokat, amelyeket a cseh állam aláírt, ratifikált és amelyek kötelezik a cseh hivatalokat arra, hogy Těšíni Sziléziának most Csehországhoz tartozó részén a községi táblákat kihelyezzék. Arról a Nemzeti Kisebbségek Védelméről Szóló Keretszerződésről van szó, amelyet a Cseh Köztársaság elfogadott  és az Európai Tanácsnál aláírt, ahol a 11.cikkelyben többek között ezt olvashatjuk:

1.      A felek kötelező érvényűen kijelentik, hogy minden nemzeti kisebbséghez tartozó személynek joga van arra, hogy vezetéknevét (eredeti vezetéknevét) és keresztnevét a kisebbség nyelvén használhassa, és hogy ez hivatalosan is el legyen ismerve a törvényekben megszokott módon.  

2.       A felek kötelező érvényűen kijelentik, hogy minden nemzeti kisebbséghez tartozó személynek joga van arra, hogy a saját nyelvén jeleket, feliratokat és egyéb magánjellegű információkat helyezzen el más, ezügyben nem érintett személyek számára is látható módon.

3.      Azokon a területeken ahol nagy számban élnek a nemzeti kisebbséghez tartozó személyek, beleértve ott is ahol ez alkalmas, ott a Felek igyekezni fognak – összhangban az érvényes joggal, a más államokkal megkötött szerződésekkel és ezek különleges feltételeinek figyelembevételével - hogy a kisebbség nyelvén is kihelyezzék a hagyományos helyi elnevezéseket, utcaneveket és egyéb más nyilvánosjellegű topografikus jelzéseket, amennyiben azon a helyen elég erős igény van ilyen megjelölésre.

Ez a szöveg ki van adva a lengyel törvények 22/2002 Dz.U. poz.209 számú törvénycikkgyűjteményében. Ez a tartalom megfelelő kell hogy legyen tárgyalási alapnak. Mindmáig nem hallottam azonban a határmenti régiók hivatalos listáiról, ahol a kétnyelvű községtáblákról szóló előírások érvényesek lennének.  Józef Staniek

 

S ohledem na e-mail pana Vladislava Dronga sděluji závazný zdroj mezinárodního práva, které český stát podepsal, ratifikoval a zavazuje české úřady umísťovat tabule obcí na území Těšínského Slezska v částí, která se nyní nachází v České republice. Jde o Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, kterou Česká republika přijala a podepsala s Radou Evropy, kde v článku 11 čteme m.j.:

1.                  Strany závazně prohlášují, že každá osoba příslušející do národní menšiny má právo používat své příjmení (původní příjmení) a jméno v jazyce menšiny a na její oficiální uznání způsobem obvyklým ve svých zákonech.

2.                  Strany závazně prohlašují, že každá osoba příslušející do národní menšiny má právo umísťovat ve svém jazyce znaky, nápisy a jiné informace soukromého charakteru viditelným způsobem pro nezúčastněné osoby.

3.                  V oblastech tradičně obydlených značným počtem osob příslušejících k národní menšině se Strany budou snažit – v souladu s platným právem, včetně tam kde je to vhodné, smlouvami s jinými státy a s přihlédnutím k jejím specifickým podmínkám – umísťovat také v jazyce menšiny tradiční místní názvy, názvy ulic a jiné topografické značky veřejného charakteru, pokud tam existuje dostatečná potřeba na takové označení.

Tento text je zveřejněn v polské Sbírce zákonů 22/2002 Dz.U., poz.209. Tento obsah by měl stačit pro jednání. Dosud jsem neslyšel o úředních seznamech příhraničních regionů, kde platí předpisy o dvojjazyčných tabulích obcí. Józef Staniek.

 

Przeczytaliśmy w pierwszym czeskim

wyłącznie  internetowym dzienniku „Neviditelný pes“

Bohumil Doležal zamieścił w nim reakcję na artykuł z dziennika „Lidove noviny“ z 30.11.2011, w którym Petr Zidek w artykule „Prawo na grób“ krytykuje Konfederację Więźniów Politycznych za to, że na pomniku koło krematorium motolskiego nie chce zamieścić nazwisk wszystkich pogrzebanych tu więźniów. Jednym z nich jest Janos Esterhazy,  przedstawiciel mniejszości węgierskiej na Słowacji (...). Pan Zidek pisze m.in. „Esterhazy jest na dodatek do dnia dzisiejszego na Słowacji postacią kontrowersyjną: wyrok kary śmierci później zamieniony na dożywocie był wydany nie sądem komunistycznym, ale Sądem Narodowym w wrześniu 1947 r. Wyrok ten obowiązuje do dnia dzisiejszego. Dlaczego ma mieć w Motolu tablicę pamiątkową prawie on, jest dodatkowo niezrozumiałe, ponieważ w RC już jedną ma, konkretnie na Mirowie, gdzie zmarł“. KWP podobno argumentuje tym, że w Motolu są pochowani więźniowie polityczni i zbrodniarze. Historycy czescy są oczywiście zdolni jednoznacznie określić, kto był kim i ci pierwsi zasługują na nieanonimowe groby. Informacje pana Zidka o Janosu Esterhazym są poniekąd niepełne, dlatego chciałbym je uzupełnić. Najpierw ale mała uwaga na marginesie. W odróżnieniu od pana Zidka nie uważam, aby prawo na grób mieli tylko ci, którzy nie byli zbrodniarzami. Prawo na grób mają wszyscy śmiertelnicy, to jest podstawowe prawo człowieka.  Raczej wyjątkiem było, aby w świecie cywilizowanym prawo to nie było przestrzegane – zbrodniarze wojenni w Norymberdze, Usama bin Ladin i ponadto pozostawiają jakiś niedosyt (...). Los Janosa Esterhazy widocznie jest w kamieniem niezgody w stosunkach między Węgrami z jednej strony i Słowacją z drugiej strony – a kiedy dojdzie do łamania chleba powiedziałbym, że strona czeska będzie solidaryzować się ze Słowakami. Na Słowacji a prawdopodobnie i w Czechach brana jest pod uwagę m.in. i obawa, że rehabilitacja sądowa Esterhazy otworzyłaby Skrzynkę Pandory z dalszymi i dalszymi sprawami, problemami restytucji itp. Z tego wynika konieczność poszukiwania rozwiązań politycznych,  a nie prawnych.

Az első tisztán internetes cseh napilapban, a „Neviditelný pes“ („Láthatatlan kutya“) újságban olvastuk

Bohumil Doležal ebben az írásban tette közzé reagálását a „Lidové noviny“ napilap 2011 november 30.-ikán megjelent cikkére, amelyben Petr Zídek a „Sírhoz való jog“ című írásában kritizálja a Politikai Foglyok Konfederációjának vezetőségét, mert a prága-motoli krematorium emlékművén nem akarja bemutatni az összes odatemetett politikai fogoly nevét. Az emlékmű alapzatán csak két deszka van két névvel. Az egyik közülük Esterházy Jánosé, aki a szlovákiai magyar kisebbség képviselője (…). Zídek úr többek között ezt írja: „Mi több, Esterházy mindmáig vitatott személyiség Szlovákiában: a később életfogytiglanra változtatott halálbüntetésre nem kommunista bíróság ítélte, hanem a Nemzeti Bíróság, mégpedig 1947 szeptemberében. Ez az ítélet mindmáig érvényben van. Miért éppen neki legyen Motolban emléktáblája, ez annál inkább is érthetetlenebb, mivel Csehországban már van egy emléktáblája, mégpedig Mírovban, ahol meghalt“. A PFK állítólag azzal érvel, hogy Motolban úgy politikai foglyok mint bűnözők is el vannak  temetve. A cseh történészek azonban képesek megbízható módon meghatározni hogy ki milyen volt, és az első csoportba tartozók megérdemlik, hogy ne névtelen sírjuk legyen. Zídek úr információja Esterházy Jánosról eléggé töredékes, ezért szívesen kibővíteném. Előbb azonban egy kis megjegyzést a margóra. Zídek úrtól eltérően én nem gondolom, hogy sírhoz csak azoknak legyen joguk akik nem voltak bűnözők. A sírhoz minden halandónak joga van, ez alapvető emberi jog. Azok az esetek, amikor ez a civilizált világban meg volt vonva, inkább kivételnek számítanak – ilyen a nürnbergi háborús bűnösök vagy Uszama bin Ládin esete -  azonfelül ezek is afféle rossz szájízt hagynak maguk után (…). Esterházy János sorsa szemmel láthatóan botránykő Magyarország és Szlovákia kapcsolatában – ha pedig kenyértörésre kerülne a sor, akkor azt hiszem hogy a cseh oldal végül is Szlovákiával lenne szolidáris. Szlovákiában, de valószínűleg Csehországban is szerepet játszik a félelem, hogy Esterházy bírósági rehabilitációjával kinyílna Pandorasz szelencéje sok más hasonló esettel, restitúciós problémával stb. Ebből adódna az, hogy politikai megoldást kell keresni és nem jogit.

Přečetli jsme v prvním českém ryze internetovém 

deníku „Neviditelný pes“

Bohumil Doležal zveřejnil v něm reakci na článek z „Lidových novin“ z 30.11.2011, kde Petr Zídek v článku „Právo na hrob“ kritizuje vedení Konfederace politických vězňů za to, že na pomníku u motolského krematoria nechce uvádět jména všech pohřbených vězňů. Na podstavci pomníku jsou umístěny jen dvě desky se dvěma jmény. Jedním z nich je János Esterházy, představitel maďarské menšiny nas Slovensku (...). Pan Zídek píše m.j. „Esterházy je navíc dodnes na Slovensku kontroverzní postavou: k trestu smrti později změněném na doživotí nebyl odsouzen komunistickým soudem, ale Národním Soudem v září 1947. Tento rozsudek je dodnes platný. Proč má mít v Motole pamětní desku právě on, je o to nepochopitelnější, že v ČR už jeden má, a to na Mírově, kde zemřel.“ KPV prý argumentuje tím, že v Motole jsou pohřbeni političtí vězni i zločinci. Čeští historici jsou ovšem schopni spolehlivě určit, kdo byl kdo a ti první si zaslouží neanonymní hroby. Informace pana Zídka o Jánosi Esterházym je poněkud kusá, rád bych ji doplnil. Nejdřív ale malou poznámku na okraj. Na rozdíl od pana Zídka si nemyslím, že by právo na hrob měli jen ti, co nebyli zločinci. Právo na hrob mají všichni smrtelníci, je to základní lidské právo. Případy, kdy bylo v civilizovaném světě porušeno, jsou spíše výjimkami – váleční zločinci v Norimberku, Úsama bin Ládin, a nadto zanechávají jakousu pachuť (...). Osud Jánose Esterházyho je očividně kamenem úrazu ve vztazích mezi Maďarskem na jedné a Slovenskem na druhé straně – a když dojde na lámání chleba, řekl bych, že česká strana bude nakonec solidarizovat se Slováky. Na Slovensku a nejspíš i v Česku hraje  mimo jiné i obava, že by se soudní rehabilitaci Esterházyho otevřela Pandořina skřínka s dalšími a dalšími případy, problémy restitucí atp. Z toho by plynulo, že je třeba hledat politické, nikoliv právní řešení.

Polski Wallenberg, Sprawiedliwy i zapomniany

Henryk Sławik uratował na Węgrzech ponad 5 tysięcy polskich Żydów.

 

Zamieszczone teksty, których skrót prezentujemy, ukazały się w „Rzeczpospolitej“ w dniu 23.9.2008 (w dodatku „Żydzi polscy“ poświęconym Sprawiedliwym Wśród Narodów Świata) i w dniu 3-4.1.2009 (w dodatku „Rzecz o książkach“). Autor artykuków – Grzegorz Łubczyk jest wiceprezesem stowarzyszenia HENRYK SŁAWIK – PAMIEĆ i DZIEŁO.  Autor był wieloletnim korespondentem polskiej prasy w Budapeszcie, ambasadorem RP na Węgrzech (1997 – 2001), napisał kilka książek o tematyce polsko-węgierskiej.

      Jeżeli liczba uratowanych z Holokaustu byłaby miarą zasług, to Henryk Sławik jest największym polskim Sprawiedliwym i jednym z największych Sprawiedliwych w ogóle, bo na 5 tysiącach uratowanych przed Zagładą nie kończy się lista dobrych uczynków tego człowieka. Urodził się w 1894 roku w Szerokiej, która dziś jest częścią Jastrzębia-Zdroju. Ten wywodzący się z bardzo biednej rodziny samouk doszedł do stanowiska redaktora naczelnego „Gazety Robotniczej”, pisma śląskich socjalistów, prezesa Syndykatu Dziennikarzy Polskich Śląska i Zagłębia Dąbrowskiego, radnego Katowic i reprezentanta Śląska w genewskiej Lidze Narodów. Zapisał piękną kartę w trzech powstaniach o polskość Śląska, organizował uniwersytety robotnicze i kluby sportowe, kierował Stowarzyszeniem Kulturalno-Oświatowym Młodzieży Robotniczej „Siła” .

      Za swą działalność i udział w przygotowaniach i obronie Śląska przed Niemcami trafił Sławik na listę Ślązaków, wyznaczonych przez hitlerowców do aresztowania w pierwszej kolejności. Znalazł się wśród około 150 tysięcy wojennych uchodźców wojskowych i cywilnych, przed którymi przyjazne Polakom Węgry po 17 września 1939 – mimo ostrych sprzeciwów Hitlera – otworzyły swe granice. Spotkanie w jednym z obozów pod Miskolcem z Józsefem Antallem seniorem, którego rząd Królestwa Węgier mianował pełnomocnikiem ds. opieki nad uchodźcami wojennymi, sprawiło, że do gen. Władysława Sikorskiego nie dotarł. Stał się bliskim współpracownikiem tego charyzmatycznego Węgra, którego nasi rodacy nazwali Ojczulkiem Polaków. Przy jego pomocy już na przełomie lat 1939 – 1940, kierując  polskim Komitetem Obywatelskim, zaczął organizować warunki pobytu na Węgrzech dla dziesiątek tysięcy współrodaków (zakwaterowanie, praca, szkoły dla dzieci i młodzieży, edukacja dorosłych, opieka medyczna, zajęcia kulturalne, życie religijne). Dużą pomocą w tej niełatwej pracy było przyznanie mu na początku 1940 roku przez rząd RP na wychodźstwie swych pełnomocnictw. Od samego początku – bez instrukcji z Londynu na podstawie niepisanej, tajnej umowy z Antallem i we współpracy z katolickimi duchownymi wystawiającymi fałszywe metryki chrztu – urząd Sławika wyrabiał Żydom z Polski nowe dokumenty na nowe, polsko brzmiące nazwiska. Kamuflażowym majstersztykiem Sławika i Antalla było założenie w Vácu nad Dunajem ... Sierocińca Dzieci Polskich Oficerów, który w rzeczywistości był domem dla niemal stu żydowskich sierot. (...). I choć 19 marca 1944 roku Węgry Miklósa Horthyego z sojusznika stały się krajem okupowanym przez Niemców, tak przygotowano ewakuację „Vácu”, że ani jedna z tych sierot nie zginęła.

       Sławik i jego sprowadzona z Warszawy na Węgry dopiero w grudniu 1943 rodzina – żona Jadwiga i 13-letnia córka Krystyna – nie miały takiego szczęścia. W czerwcu 1944 w Balatonboglár, gdzie przez kilka miesięcy Krysia chodziła do słynnego polskiego gimnazjum i liceum, Niemcy aresztowali Jadwigę Sławik, która trafiła do obozu koncentracyjnego w Ravensbrück. Ukrytą przez matkę małą Krysią zaopiekował się ksiądz Béla Varga, umieścił na pewien czas w internacie, a gdy trzeba go było ewakuować, córka Sławika przez kilka miesięcy „wędrowała” od gospodarza do gospodarza w rejonie Balatonu.

      Henryk Sławik nie skorzystał z posiadanych trzech paszportów i choć mógł z rodziną schronić się w Szwajcarii, to nie zrobił tego. Na wyjazd zaś tylko z córką nie zgodziła się żona Jadwiga, mówiąc „albo wszyscy, albo nikt”. Gdy podczas ostatniego przed wpadką (zdradzony przez Polaka, maturzystę-eksterna z Balatonboglár, niemieckiego konfidenta) nocnego spotkania z córką, już po aresztowaniu mamy Jadwigi, na pytanie małej Krysi: „Tatusiu, dlaczego nie wyjechaliśmy, choć nam to obiecywałeś”, tata Henryk odpowiedział, że nie mógł zostawić tych, których powierzono jego opiece ...

      Gdy gestapowcy doprowadzili do konfrontacji Sławika z również aresztowanym Antallem, znów dał dowód niebywałego męstwa i wspaniałej postawy moralnej. Bito go, polewano wodą, katowano, by wymusić na nim obciążające Antalla zeznania, że to Antall pomagał mu w organizacji przerzutów do Francji i na Bliski Wschód około 50 tysięcy polskich żołnierzy oraz że razem z Antallem ratowali Żydów z Polski! Wszystkiemu zaprzeczył, biorąc te „winy” na siebie, czym uratował węgierskiego przyjaciela. Gdy potem obu z siedziby gestapo wieziono do więzienia, wykorzystując nieuwagę strażników, Antall uścisnął dłoń ledwo żywego Sławika, mówiąc: „Przyjacielu, dziękuję, uratowałeś mi życie!”, ten odpowiedział: „Tak płaci Polska ...”.

      Polska natomiast kiepsko „zapłaciła” Sławikowi, zamordowanemu przez hitlerowców w końcu sierpnia 1944 roku w Mauthausen i w 1946 roku pozwoliła temu bohaterowi niejako umrzeć po raz drugi, wymazując go z pamięci jego ukochanego Śląska. Otóż, rok po zakończeniu wojny radni Katowic podjęli decyzję o przemianowaniu ulicy Zabrskiej na ulicę Henryka Sławika. Po trzech dniach jednak odpowiednie służby i władze rosnącej w siłę partii uświadomiły sobie, że nie można w nowej Polsce honorować przedstawiciela rządu RP na wychodźstwie, a jednocześnie niekomunizującego socjalistę nurtu niepodległościowego! Decyzję więc anulowano, a jej inicjatorów skarcono.

        Uratowani od Zagłady w 1977 roku zgłosili w Yad Vashem kandydaturę Henryka Sławika do tytułu Sprawiedliwego wśród Narodów Świata. Wieloletni brak stosunków dyplomatycznych PRL z Izraelem nie ułatwił szybkiego przeprowadzenia wymaganych procedur. Dodatkowe zabiegi b. wiceprzewodniczącego Knesetu, b. wicemera Hajfy – Henryka Zvi Zimmermanna sprawiły, że 6 listopada 1990 roku odbyła się w Jerozolimie uroczystość pośmiertnego uhonorowania Henryka Sławika tytułem i medalem Sprawiedliwego z udziałem córki Krystyny Sławik-Kutermak i jej męża Zbigniewa. I choć głośno wtedy mówiono, że Sprawiedliwy Sławik przyczynił się do uratowania z Holokaustu ponad 5 tysięcy Żydów z Polski, to ta jakże budująca informacja nie trafiła na czołówki polskich gazet. Więcej, ten fakt w centralnych mediach nad Wisłą tego okresu w ogóle nie został odnotowany! I nadal byłoby wokół Sławika cicho, gdyby w połowie 2001 roku do Warszawy nie przyjechał z Hajfy Henryk Zimmermann. To on nazwał go polskim Wallenbergiem. Miałem szczęście znaleźć się w gronie kilku osób, przed którymi gość z Izraela odkrył nieznanego nam Henryka Sławika, wielkiego z wielkich Sprawiedliwych. Zainspirowany tą nieprawdopodobną historią, która wydarzyła się naprawdę, napisałem książkę „Polski Wallenberg. Rzecz o Henryku Sławiku” (Oficyna Wydawnicza RYTM, 2003), a następnie na jej kanwie z Markiem Maldisem zrealizowaliśmy filmowy dokument „Henryk Sławik. Polski Wallenberg” (TVP 2004). Zagraniczni dziennikarze, do których dotarła dobra nowina o Sławiku, pisząc o nim, nie potrafi zrozumieć, dlaczego Polska nie chwali się takim Sprawiedliwym.

      W swojej drugiej o nim książce nazwałem Henryka Sławika „wielkim zapomnianym bohaterem trzech narodów”. Po 17 września 1939 roku, kiedy to sowiecka Rosja Stalina wbiła nam nóż w plecy, a Węgry regenta Miklósa Horthyego i premiera Pála Telekiego – nawiązując do wielowiekowego braterstwa z Polakami – otworzyły swe granice przed około 150 tysiącami polskich uchodźców, to właśnie Sławik w błyskawicznym tempie stał się ich liderem. Jako prezes utworzonego przez naszych rodaków Komitetu Obywatelskiego ds. Uchodźców Polskich na Węgrzech już na początku 1940 roku otrzymał formalne pełnomocnictwo Rządu RP na Wychodźstwie do opieki nad dziesiątkami tysięcy współrodaków. Z tej jakże odpowiedzialnej i trudnej w warunkach wojny roli wywiązał się wzorowo, co potwierdza wielu polskich, węgierskich i żydowskich podopiecznych i współpracowników Sławika.

        Sekretarz generalny Węgiersko-Polskiego Komitetu Pomocy Uchodźcom, Węgier Tamás Salamon-Rácz nazwał jego prezesa nieformalnym ambasadorem Rzeczypospolitej. A oto jak ocenił on postawę i czyny Sławika w trakcie naszej realizacji – z Markiem Maldisem – filmowego dokumentu „Henryk Sławik. Polski Wallenberg” (TVP 2004), co, niestety, nie zmieściło się w filmie, ale jest w książce: „On był ucieleśnieniem uczciwości, przyjaźni i dobroduszności. Nigdy na myśl mu nie przyszło, czy danej osobie trzeba czy nie trzeba pomóc. A należy wiedzieć, że po dwakroć był zagrożony ten, kto poza tym, że był Polakiem, był też Żydem. Jeżeli więc uchodźca był Polakiem, to trzeba było mu pomóc. Gdy zaś był Polakiem żydowskiego pochodzenia, to należało mu pomóc w dwójnasób. I Sławik to robił!”. Z kolei Henryk Zimmermann, który jako pierwszy upomniał się o wdzięczność i pamięć o Sławiku, w 2004 roku w Budapeszcie m.in. powiedział do kamery:‚‚W swoim już dość długim życiu nie poznałem wielu równie szlachetnych i bardziej uczciwych ludzi od niego. Ja wiem i nie zapominam o tym, że wielu Polaków ratowało Żydów z narażeniem własnego życia. Wśród nich Sławik był jednak kimś wyjątkowym. On całym sercem oddał się tej pracy, choć wiedział, że zapłaci życiem!

      Za wielkością Sławika przemawia również jego męczeńska śmierć w sierpniu 1944 roku w hitlerowskim obozie koncentracyjnym w Mauthausen. Poprzedziła ją heroiczna postawa prezesa polskiego komitetu uchodźczego podczas brutalnego przesłuchania w budapeszteńskiej centrali gestapo. Katowanego Sławika Niemcy następnie skonfrontowali z również aresztowanym Antallem, starając się wydobyć z Polaka zeznania, które obciążyłyby i skazały na śmierć jego węgierskiego przyjaciela. Całą „winę” – czyli pomoc Antalla przy przerzutach około 50 tysięcy polskich żołnierzy i oficerów z Węgier do tworzonej przez gen. Władysława Sikorskiego Armii Polskiej we Francji oraz współudział Antalla w ratowaniu polskich Żydów – Sławik wziął na siebie. Nie zdradził przyjaciela, dzięki czemu Antall przeżył. Po wojnie, w 1946 roku, jeszcze raz wydano na Sławika wyrok. Skazano go na zapomnienie. Komunistyczne władze oburzył fakt, że radni Katowic podjęli decyzję, by ulicy Zabrskiej patronował Sławik, przedstawiciel rządu londyńskiego i po trzech dniach uchwałę w tej sprawie anulowały. Nie mogę natomiast pojąć, dlaczego w 1990 roku, gdy córka Sławika – Krystyna Kutermak – w imieniu rodziny odbierała w Yad Vashem przyznany ojcu pośmiertnie tytuł Sprawiedliwego, media nad Wisłą tego faktu nie odnotowały.

     Tego rodzaju najważniejsze zdarzenia wydobywające Sławika z niepamięci wypełniły w książce jej rozdział pod nazwą „Życie po życiu”. Ale to wciąż za mało, bo np. TVP 1, współproducent filmu, pokazał go raz i to przed północą, a TVP 2 ani razu – a przecież są to kanały telewizji publicznej o największej widowni. Czy obywatele RP nie powinni poznać rodaka, który dla Polski tyle zrobił !? Nie tylko zresztą TVP oraz inne telewizje mogą i powinny się włączyć w promowanie postaci i czynów Sławika. To jest naszą, polską racją stanu.

Az  igazságos és elfeledett  lengyel Wallenberg

Henryk Slawik Magyarországon megmentett több mint 5 ezer lengyel zsidót.

A rövidített formában átvett cikkek a „Rzeczpospolita“ napilapból lettek átvéve, a 2008. szeptember 23.-ikán megjelent „Lengyel zsidók“ című mellékletből, amely a Világ Népei Között Igazságos Embernek lett szentelve, és a 2009. április 3-4.-ikén megjelent „Egy dolog a könyvekről“ cimű mellékletből. Grzegorz Lubczyk a cikkek szerzője alelnöke a HENRYK SLAWIK – EMLÉKEZETE ÉS MŰVE elnevezésű társulásnak. A szerző sok éven keresztül volt lengyel újságok budapesti tudósítója, majd a Lengyel Köztársaság magyarországi nagykövete is (1997-2001), és több lengyel-magyar témájú könyvet írt.

Amennyiben a Holokauszttól megmentett emberek létszáma érdemek mércéjeként szolgálna, akkor Henryk Sławik lenne a legnagyobb lengyel Igazságos Ember, és egyike lenne a legnagyobb Igazságosoknak is, mivel 5000 pusztulástól megmentett ember nem is jelenti minden jótettét ennek az embernek. Henryk Sławik 1894-ben született Szeroka községben, amely ma Jastrzębie-Zdrój részét képezi. Ez a nagyon szegény családból származó enber saját erejéből képezte magát és felküzdötte magát a „Gazety Robotniczé”, a sziléziai szocialisták újságjának főszerkesztőjévé, valamint a Sziléziai és Doubravai szénmedence Lengyel Újságíróinak Szindikátusa elnökévé, Katowice képviselőjévé és a genfi Nemzetek Szövetségében Szilézia képviselőjévé. Nagy érdemei voltak mindhárom sziléziai felkelésben,   hogy így Szilézia lengyelségét megvédték, munkásegyetemeket és sportegyesületeket alapított, valamint ő irányította a munkásfiatalság „Siła” elnevezésű kulturális – ismeretterjesztő társulását.

     Henryk Sławik a Szilézia védelmére való fekészülésben és a védelemben való részvétele miatt felkerült  arra a német listára, amely a kijelölt sziléziai polgárokat az elsők között küldte volna a börtönbe. A körülbelül 150 ezer háborús, katonai és civil menekült között volt ő is, akiknek a lengyelekkel rokonszenvező Magyarország 1939 szeptember 17.-ike után – Hitler éles tiltakozása ellenére- megnyitotta határait. Az egyik Miskolc alatti táborban találkozott idősebb Antall Józseffel, ennek következményeként Henryk Sławikot a Magyar Királyság kormányának nevében kinevezték  háborús menekültekkel törődő megbízottnak, ezért nem is jutott tovább   Władysław Sikorski tábornokhoz.  Így lett a közeli kollégája ennek a karizmatikus magyarnak, akit honfitársaink elneveztek a Lengyelek Apuskájának. Sławik 1939-1940 fordulóján a lengyel Polgári Bizottság vezetőjeként segített megszervezni a magyarországi tartózkodás körülményeit sok tízezer honfitársa számára ( elszállásolás, munkavállalás, iskolák gyerekeknek és a fiatalságnak, az ifjúság művelődése, egészségügyi ellátás, kulturális tevékenység, vallásos élet). Nagy segítséget jelentett neki ebben a nehéz munkában, hogy 1940 elején a Lengyel Köztársaság emigráns kormánya átadta neki a felhatalmazásait. A kezdetektől fogva – londoni utasítások nélkül, az Antallal megkötött íratlan, titkos megegyezés alapján és a hamis kereszleveleket  kiadó katolikus papokkal együttműködve -  Sławik hivatala új, lengyel hangzású nevekkel ellátott okmányokat szerzett be lengyelországi zsidók számára. Sławik és Antall az álcázás mesterművét hozta létre azzal, hogy a Duna menti Vácon árvaházat alapítottak lengyel tisztek gyerekeinek számára, mindez a valóságban csaknem száz árva zsidógyerek otthonát jelentette (…). Még amikor 1944 március 19.-ike után Horthy Miklós Magyarországa szövetségesből németek által megszállt országgá vált, akkor is sikerült úgy előkészíteni „Vác“ evakuálását, hogy egy árva gyermek sem pusztult el. 

    Sławik és családja (amely csak 1943 decemberében került Varsóból Magyarországra) – felesége Jadwiga és  13-éves lányuk Krystyna – már nem volt ilyen szerencsés. 1944 júniusában Balatonbogláron (ahol Krysia néhány hónapig a híres lengyel gimnáziumba és líceumba járt ) a németek bebörtönözték Jadwiga Sławikot, aki a ravensbrücki koncentrációs táborba került. Az anyja által elrejtett kis Krysiával Varga Béla pap kezdett el törődni, átmenetileg internátusban helyezte el,  majd amikor evakuálásra került sor, akkor Sławik lánya  néhány hónapon keresztül az egyik balatonvidéki háztartásból a másikba vándorolt. 

    Henryk Sławiknak három útlevél is volt a birtokában, és habár családjával együtt megszökhetett volna és elrejtőzhetett volna Svájcban, mégsem tette ezt. Felesége Jadwiga nem egyezett bele, hogy csak ő keljen útra a lányával, mondván: „mindnyájan megyünk vagy senki sem“. Amikor utolsó elárulásukkor (egy lengyel árulta el, Balatonbogláron érettségiző-externista, aki német besúgó volt) találkozott éjjel a lányával (már az anya, Jadwiga bebörtönzése után), és a kis Krysia azt kérdezte tőle: „Apukám, miért nem mentünk el ahogy megígérted“, akkor Henryk azt felelte, hogy nem hagyhatta el a rábízottakat…

Amikor a gestapósok konfrontálták Sławikot az ugyancsak bebörtönzött Antallal, akkor ismét bebizonyította rendkívüli hősiességét és gyönyörű erkölcsi hozzáállását. Ütötték-verték, vízzel öntözték, kínozták, hogy kikényszerítsék belőle az Antallra  nézve súlyosbító beismerését, hogy Antall segített neki kb. 50 ezer lengyel katona Franciaországba és a Közel-Keletre irányuló transzportjának megszervezésében, és hogy Antallal közösen mentették a lengyelországi zsidókat! Sławik mindent tagadott, mindezeket a „bűnöket“ magára vette és ezzel megmentette magyar barátját. Amikor aztán mindkettőjüket átvitték a Gestapo székhelyéről a börtönbe, akkor Antall kihasználta az őrök figyelmetlenségét és megszorította a már alig élő Sławik kezét és azt mondta neki: „Barátom, köszönöm hogy megmentetted az életemet!“  Erre Sławik azt felelte: „Lengyelország így fizet.“ Ellenben Sławiknak Lengyelország nagyon nyomorúságosan „fizetett“, ezt a hőst, akit 1944 augusztusában gyilkoltak meg a hitleristák Mauthausenban, 1946-ban mintegy másodszor is hagyták meghalni, amikor kitörölték őt az ő szeretett Sziléziája emlékezetéből. Akkor egy évvel a háború befejezése után Katowice képviselői úgy határoztak, hogy a Zabrská utcát átnevezik Henryk Sławik utcává. Ám háromnapi megfelelő működés után a hivatalok (amelyek a párt erejévé nőttek) tudatosították, hogy az új Lengyelországban nem ismerhetik el az emigráns Lengyel Köztársaság képviselőjét, aki egyidejűleg az önállósági áramlat felé forduló nem kommunista szocialista volt. A döntést megszüntették, kezdeményezőit pedig megdorgálták. A pusztulástól Slawik által megmentett zsidók 1977-ben a Yad Vashemben bejelentették Slawik jelölését az Igazságos Ember a Világ Népei Között címre. A Lengyel Népköztársaság és Izrael között sok éve hiányzó diplomáciai kapcsolatok nem könnyítették meg a megkövetelt procedúrák gyors megvalósítását. Henryk Zyj Zimmermann úrnak, a Knesszet volt alelnökének és Haifa város volt polgármesterének utólagos igyekezeteként megtörténhetett, hogy 1990 november 6.-ikán Jeruzsálemben Slawik lányának, Krystyna Slawik-Kutermaknak és férjének Zbigniewnek részvételével sor került arra az ünnepélyre, amelyen  Henryk Sławiknak in memoriam az „Igazságos“ címet és az ezzeljáró emlékérmet adományozták. Bár akkor hangosan ki lett mondva, hogy az Igazságos Sławik érdemeket szerzett azzal, hogy több mint 5 000 lengyelországi zsidót mentek meg a Holokauszt elől, mindez a buzdító információ  a lengyelországi újságokban mégsem jelent meg ünnepi híradásként sehol sem. Mi több, ez a tény a korabeli Visztula-menti központi médiumokban egyáltalán nem lett közzétéve. Továbbra is csend lenne még Sławik körül, ha nem jött volna el Varsóba a  2011-es év fele táján Henryk Zimmermann Haifából. Éppen ő nevezte el Sławikot lengyel Wallenbergnek. Szerencsém volt, hogy aközött a néhány személy között lehettem én is, akiknek az izraeli vendég közelebb hozta a nekünk ismeretlen  Henryk Sławikot, aki nagy volt a nagy Igazságosok között. Ez a valóban megtörtént valószínűtlen történet annyira megihletett, hogy megírtam a „A lengyel Wallenberg,  Henryk Sławik története” című könyvet (az Oficyna Wydawnicza RYTM, 2003 kiadásában), majd ezt követően Marek Maldissal közösen megvalósítottuk a „Henryk Sławik, a lengyel Wallenberg” (TVP 2004) című dokumentumfilmet. Azok a külföldi újságírók, akik megismerték ezt a Sławikról szóló jó hírt, írásaikban nem tudják megérteni, hogy miért nem dicsekszik Lengyelország egy ilyen Igazságos Emberrel?

      A második Sławikról írt könyvemben Henryk Sławikot „három nemzet nagy elfeledett hősének“ neveztem. 1939 szeptember 17.-ike után, amikor Sztálin szovjet Oroszországa  hátunkba szúrta a kést, és amikor Horthy Miklós kormányzó és Teleki Pál miniszterelnök Magyarországa  a többszáz éves lengyel-magyar barátságra kapcsolódva kinyitotta határait a 150 ezres  lengyel menekült tömegnek, akkor éppen  Sławik volt az aki villámgyorsan vezetőjükké vált.  Mint a honfitársaink által létrehozott lengyel menekültek magyarországi Polgári Bizottságának elnöke már 1940 elején megkapta a Lengyel Köztársaság Emigráns Kormányának formális felhatalmazását hogy törődjön sok tízezer honfitársával. Ezt a felelősségteljes és nehéz szerepét a háborús körülmények között példásan ellátta, amiről sok lengyel, magyar és zsidó védence és munkatársa tanúskodik.

A Magyar-Lengyel Menekültügyi Bizottság főtitkára a magyar Salamon-Rácz Tamás a Bizottság elnökét a Lengyel Köztársaság nem hivatalos nagykövetének nevezte. Éppen ilyennek értékelte Sławik hozzáállását és tetteit a Marek Maldissal közösen megvalósított „Henryk Sławik, a lengyel Wallenberg” (TVP 2004) filmdokumentum, amely sajnos már nem fért bele a filmbe, de a könyvben nyilvánosságra van hozva. „Ő a tisztesség, barátság és a jóakarat megtestesítője volt. Soha nem habozott, hogy vajon segíteni kell-e valakinek vagy sem. Tudni kell hogy kétszeresen is fenyegetett volt az aki azonkívül hogy lengyel volt, még zsidó is volt. Ha a menekült személy lengyel volt, akkor kötelesség volt segíteni rajta. Ha lengyel származású zsidó volt, akkor kétszeresen is kötelesség volt segíteni rajta. És Sławik ezt csinálta !“ Később Henryk Zimmermann, aki elsőként küzdött azért hogy Sławik megkapja a neki kijáró hálaadást és emlékezetet, 2004-ben Budapesten többek között ezt mondta kamera előtt: „Már így is elég hosszú életem során kevés olyan nemes és tissztességes embert ismertem aki jobb volt mint ő. Én tudom és nem felejtem el, hogy sok lengyel mentett meg zsidókat az élete kockáztatásával. Ám  Sławik közöttük is rendkívüli volt. Ő teljes szívből ennek a munkának szentelte magát, pedig tudta hogy az életével fizet érte!“

Sławik kiválóságát úgyszintén jól mutatja mártírhalála 1944 augusztusában a mauthauseni hitlerista koncentrációs táborban. Ezt megelőzően a lengyel menekültügyi bizottság elnöke hősies magatartást tanúsított a budapesti Gestapo székházában tartott brutális kihallgatáson. A megkínzott Sławikot a kihallgatást követően szembesítették az ugyanitt fogva tartott Antallal és igyekeztek a lengyeltől beismerő vallomást szerezni, amely súlyosbította volna Antall helyzetét és halálos ítéletet hozott volna a magyar barát fejére. Sławik az egész „bűnt“ magára vette– vagyis Antall segítségét a kb. 50 ezer lengyel katona és tiszt Magyarországról való transzportálásánál a Franciaországban Wladyslaw Sikorski tábornok által újonnan szervezendő Lengyel Hadseregbe, valamint Antall részvételét a lengyel zsidók megmentésében. Nem árulta el barátját, Antall ennek köszönhetően túlélte a dolgot. A háború után, 1946-ban még egyszer ítéletet mondtak Sławikra. Feledésre ítélték. A kommunista kormányt felháborította, hogy Katowice képviselői olyan határozatot hoztak, hogy Sławik a londoni kormány képviselője a Zabrská utca védnöke legyen, és három nap után ezt a határozatukat eltörölték. Ellenkezőleg, nem tudom megérteni, hogy 1990 után, amikor  Sławik lánya - Krystyna Kutermak – a Yad Vashemben a család nevében átvette az apjának in memoriam odaítélt Igazságos titulust, akkor a Visztula-ment médiumok ezt a tényt nem közölték.  

Azok a legfontosabb események, amelyek Sławikot visszahozták a feledésből, egy fejezetet töltenek meg a könyvben („Élet az élet után“). Mindez azonban még mindig kevés,mivel a film közös alkotója a  TVP1 például csak egyszer mutatta be a filmet, mégpedig éjfél előtt, a TVP2 pedig egyszer sem – pedig a közszolgálati televíziónak ezek a legjobb nézettséggel rendelkező  csatornái. Van-e joguk Lengyelország polgárainak arra, hogy megismerjék azt a honfitársukat aki annyit  tett Lengyelországért? Egyébként nemcsak a TVP és más televíziók kapcsolódhatnak be Sławik alakjának és tetteinek hirdetésébe. Ez a mi, lengyel államérdekünk.

Polský Wallenberg, Spravedlivý a zapomenutý

Henryk Sławik zachránil v Maďarsku více jak 5 tisíc polských Židů.

 

Zveřejněné texty, které krácené otiskujeme, byly převzaty z deníku  „Rzeczpospolita“ ze dne 23.9.2008 (v příloze „Polští Židé“ věnované Spravedlivým Mezi Národy Světa) a ze dne 3-4.1.2009 (v příloze „Věc o knížkách“). Autor článků – Grzegorz Łubczyk je místopředsedou sdružení HENRYK SŁAWIK – PAMĚT a DÍLO.  Autor byl dlouholetým dopisovatelem polských novin v Budapěšti, velvyslancem Polské republiky v Maďarku (1997 – 2001), napsal několik knížek s polsko-maďarskou tématikou.

      Pokud by byl počet zachráněných před Holokaustem měřítkem zásluh, Henryk Sławik je největším polským Spravedlivým a jedním z největších Spravedlivých vůbec, protože na 5 tisíc zachráněných před záhubou není úplným seznamem dobrých činů tohoto člověka. Narodil se v 1894 roce v obci Szeroka, která je dnes částí Jastrzębie-Zdrój. Tento pocházející z velmi chudé rodiny samouk se propracoval na místo šéfredaktora „Gazety Robotniczé”, novin slezských socialistů, předsedy Sindikátu polských novinářů Slezska a Doubravské uhelné pánve, zastupitele Katovic a zástupce Slezska v ženevské Společnosti národů. Měl velké zásluhy ve třech povstáních o polskost Slezska, zakládal dělnické univerzity a sportovní kluby, řídil Kulturně-osvětové sdružení dělnické mládeže „Siła” ... Za svou činnost a účast v přípravách a obraně Slezska před Němci se Sławik dostal na listinu Slezanů určených hitlerovci do vězení v prvním pořadí. Byl mezi asi 150 tisíci válečných a vojenských i civilních uprchlíků, kterým Maďarsko příznivě nakloněné Polákům po 17 září 1939 – přes ostrý nesouhlas Hitlera – otevřelo své hranice. Důsledkem setkání v jednom z táborů pod Miskolcem s Józsefem Antallem seniorem, kterého vláda Maďarského království jmenovala zmocněncem pro péči nad válečnými utečenci bylo, že se nedostal do gen. Władysława Sikorského. Zůstal blízkým spolupracovníkem tohoto charismatického Maďara, kterého naši krajané pojmenovali Otčůlkem Poláků. S jeho pomoci na přelomu let 1939 – 1940, když řídil polský Občanský výbor, začal organizovat podmínky pobytu v Maďarsku pro desítky tisíc spolukrajanů (ubytování, zaměstnání, školy pro děti a mládež, vzdělání mládeže, zdravotní péče, kulturní činnost, náboženský život). Velkou pomoci v této nelehké práci bylo předání mu vládou Polské republiky na vyhnanství na začátku roku 1940 svých zmocnění. Od samého začátku – bez instrukcí z Londýna na základě nepsané, tajné dohody s Antallem a ve spolupráci s katolickými knězi, kteří dávali falešné křestní listy – úřad Sławika obstarával Židům z Polska nové doklady s nově, polsky znějícími jmény. Maskovacím mistrovským kouskem Sławika a Antalla bylo založení ve Vácu u Dunaje sirotčince dětí polských důstojníků, který ve skutečnosti byl domem pro téměř sto židovských sírotků. (...). I když 19. března 1944 se Maďarsko Miklósa Horthyego se spojence stalo zemí okupovanou Němci, evakuace „Vácu“ byla připravena tak, že ani jeden sírotek nezahynul.

      Sławik a jeho teprve v prosinci 1943 z Varšavy do Maďarska dopravena rodina – manželka Jadwiga a její 13-letá dcera Krystyna – takové štěstí neměly. V červnu 1944 v Balatonboglár, kde několik měsíců Krysia chodila do slavného polského gymnázia a lycea, Němci uvěznili Jadwigu Sławik, která se dostala do koncentračního tábora v Ravensbrück. O schovanou matkou malou Krysi začal pečovat kněz Béla Varga, umístil ji přechodně v internátu, a když ho bylo třeba evakuovat, dcera Sławika několik měsíců putovala od jedné domácnosti do druhé v regiónu Balaton. Henryk Sławik nevyužil tří pasy, jichž byl majitelem, i když mohl s rodinou uprchnout a schovat se ve Švýcarsku, neudělal to. Na cestu pouze s dcerou nedala souhlas jeho žena Jadwiga, která řekla „všichni nebo nikdo”. Když při posledním prozrazení (zrazen Polákem, maturantem-externistou z Balatonboglár, německým konfidentem) jeho nočního setkání s dcerou, už po uvěznění matky Jadwigy, na dotaz malé Krysi: „Tatínku, proč jsme neodjeli, když jsi to slíbil”, otec Henryk odpověděl, že nemohl opustit ty, kteří byli svěřeni do jeho péče ...

     Když gestapáci předvedli Sławika ke konfrontaci se společně uvězněným Antallem, opět prokázal nebývalé hrdinství a nádherný morální postoj. Byl bit, poléván vodou, týrán, aby vynutili na něm přitěžující pro Antalla doznání, že to Antall pomáhal mu při organizování transportů do Francie a na Blízký východ asi 50 tisíc polských vojáků a že spolu s Antallem zachráňovali Židy z Polska! Vše popřel a vzal tyto „provinění” na sebe, čímž zachránil maďarského přítele. Když potom oba vezli ze sídla gestapa do vězení a Antall využil nepozornost strážníků, stisknul dlaň sotva živého Sławika a řekl: „Příteli, děkuji, zachránil jsi mi život!”, ten odpověděl: „Takto platí Polsko ...”.

       Naopak Polsko mizerně „zaplatilo” Sławikowi, zavražděnému hitlerovci koncem srpna 1944 v Mauthausen a v roce 1946 dovolilo tomuto hrdinovi zemřít jakoby podruhé, když ho vymazalo z paměti jeho milovaného Slezska. Tedy, rok po ukončení vojny zastupitele Katovic rozholi o přejmenvání ulice Zabrské na ulici Henryka Sławika. Avšak po třech dnech příslušné služby a úřady rostoucí v sílu strany si uvědomily, ze nelze v novém Polsku unávat zástupce vlády Polské republiky ve vyhnanství, a současně nekomunistického socialistu směřujícího k samostatnosti proudu! Rozhodnutí bylo zrušeno, a jeho iniciátoři pokárání. Zachránění od Záhuby v 1977 roce přihlásili v Yad Vashem kandidátku Sławika na titul Spravedlivý Mezi Národy Světa. Dlouholeté chybějící diplomatické styky mezi PLR a Izraelem neusnadnily rychlé uskutečnění požadovaných procedur. Důsledkem dodatečného úsilí bývalého místopředsedy Knesetu, bývalého starosty Hajfy – Henryka Zvi Zimmermanna způsobilo, že 6. listopadu 1990 se konala v Jeruzalémě za účasti dcery Krystyny Sławik-Kutermak a jejího manžela Zbigniewa slavnost udělení Henryku Sławikovi in memoriam titulu a medaile Spravedlivý. I když bylo tehdy hlasitě řečeno, že Spravedlivý Sławik se zasloužil o záchranu před Holokaustem přes 5 tisíc Židů z Polska, tato jakožto povzbuzující informace nebyla zveřejněna v tirážích polských novin. Dokonce, tato skutečnost v ústředních médiích tohoto období nebyla nad Vislou zveřejněna vůbec! I nadále by bylo kolem Sławika ticho, kdyby v polovině roku 2001 nepřijel do Varšavy z Hajfy Hynryk Zimmerman. To právě on nazval ho polským Wallenbergem. Měl jsem stěstí být mezi několika málo osobami, kterým host z Izraele odhalil nám neznámého Henryka Sławika, velkého z velkých Spravedlivých. Inspirován tímto nepravděpodobným příběhem, který se skutečně udal, jsem napsal knihu „Polský Wallenberg. Věc o Henryku Sławiku” (Oficyna Wydawnicza RYTM, 2003), a potom spolu s Markem Maldisem návazně jsme realizovali filmový dokument „Henryk Sławik. Polský Wallenberg” (TVP 2004). Zahraniční novináři, kteří byli s touto dobrou novinou o Sławiku seznámeni, když o něm píšou, nemohou pochopit, proč se Polsko nechlubí takovým Spravedlivým?

      Ve své druhé knize o něm jsem nazval Henryka Sławika „velkým zapomenutým hrdinou tří národů”. Po 17. září 1939, kdy Stalinovo sovětské Rusko vrazilo nám nůž do zad, a Maďarsko regenta Miklóse Horthýho a premiéra Pála Telekýho – navazujíc na po mnoha staletí trvajícímu přátelství s Poláky – otevřelo své hranice asi 150 tisícům polských utečenců, se právě Sławik bleskově stal jejich lídrem. Jako předseda založeného našimi krajany Občanského výboru pro polské utečence v Maďarsku již na začátku 1940 roku obdržel formální zmocnění Vlády PR v Emigraci k péči o desítky tisíc spolukrajanů. Této zodpovědné a těžké v podmínkách války role se zhostil vzorně, což dokládá mnoho polských, maďarských a židovských chráněnců a spolupracovníků Sławika. Generální tajemník Maďarsko-polského výboru péče o utečence, Maďar Tamás Salamon-Rácz pojmenoval jeho předsedu neformálním velvyslancem Polské republiky. A jako takové zhodnotil jeho postoje a skutky Sławika v době naší realizace – s Markem Maldisem – filmového dokumentu „Henryk Sławik. Polský Wallenberg” (TVP 2004), což, bohužel, se nevměstnalo do filmu, ale je zveřejněné v knize: „On byl ztělesněním poctivosti, přátelství a dobromyslnosti. Nikdy neváhal, zda určité osobě je třeba pomoci nebo nikoliv. A je třeba vědět, že po dvojnásob byl ohrožen ten, kdo kromě toho, že byl Polákem, byl také Židem. Jestliže utečenec byl Polákem, bylo povinností mu pomoci. Pokud byl Polákem židovského původu, bylo povinnosti mu pomoci dvojnásobně. A Sławik to dělal!”. Později Henryk Zimmermann, který jako první domáhal se o vděčnost a paměť o Sławiku, w 2004 roce v Budapešti m.j. řekl do kamery: „Ve svém již dosti dlouhém životě jsem nepoznal mnoho stejně šlechetných a poctivějších lidí od něho. Já vím a nezapomínám na to, že mnoho Poláků zachráňovalo Židy s nasazením svého života. Avšak mezi nimi Sławik byl výjimečný. On se celým srdcem věnovalů této práci, přestože věděl, že zaplatí to životem!

       Znamenitost Sławika dokládá také jeho mučednická smrt v srpnu 1944 roku v hitlerovském koncentračním táboře Mauthausen. Předcházel ji heroický postoj předsedy polského utečeneckého výboru při brutálním výslechu v budapešťské centrále gestapo. Mučeného Sławika Němci následně konfrontovali s vězněným zde také Antallem, snažli se získat z Poláka doznání, které by přitížilo a odsoudilo na smrt jeho maďarského přítele. Celou „vinu” – to znamená pomoc Antalla při transportech asi 50 tisíc polských vojáků a důstojníků z Maďarska do nově zakládané gen. Wladyslawem Sikorským Polské armády ve Franciii a spoluúčast Antalla v záchraně polských Židů – Sławik vzal na sebe. Nezradil přítele, díky čemuž Antall přežil. Po válce, v 1946 roce, ještě jednou byl vydán rozsudek na Sławika. Byl odsouzen na zapomnění. Komunistickou vládu pobouřila skutečnost, že zastupitelé Katovic přijali rozhodnutí, aby se Sławik, zástupce londýnské vlády stal partonem ulice Zabrské a po třech dnech své usnesení v této věci zrušili. Nemohu naopak pochopit, proč po 1990 roce, kdy dcera Sławika – Krystyna Kutermak – jménem rodiny přebírala v Yad Vashem přiznaný otci in memoriam titul Spravedlivý, média nad Vislou tuto skutečnost nezaznamenala.

      Takového typu nejdůležitější události, které dostaly Sławika se zapomnění, vyplnily v knize kapitolu nazvanou „Život po životě”. Ale to je stále málo, protože např. TVP 1, spolutvůrce filmu, ukázal ho jednou a to před půlnoci, a TVP 2 ani jednou – a přestože to jsou kanály veřejnoprávní televize o největší sledovanosti. Mají právo občané Polské republiky poznat krajana, který pro Polsko tolik udělal? Nejen ostatně TVP a jiné televize mohou a mají zapojit se do promoce postavy a skutků Sławika. To je naším, polským státním zájmem.

 

Pożegnaliśmy w 2011 roku / Halottaink 2011-ben / Zemřeli v 2011 roce

 

Václav Havel (75) – dysydent, dramatopisarz, przed 1989 rokiem przywódca opozycji antykomunistycznej w Czechosłowacji, prezydent Czechosłowacji i Republiki Czeskiej / disszidens, drámaíró, 1989 előtt az antikommunista ellenzék vezetője, Csehszlovákia és a Cseh Köztársaság elnöke / disident, dramatik, před rokem 1989 lídr antikomunistické opozice v Československu, prezident Československa a České republiky.

Irena Kwiatkowska (98) – wybitna polska aktorka, kojarzona jako Kobieta Pracująca z serialu telewizyjnego „Czterdziestolatek“ / jelentős lengyel színésznő, a Dolgozó Nő szerepével azonosították  a „Negyvenéves“ című televíziós sorozatból  / „významná polská herečka, spojována s roli Pracující ženy z televizního seriálu „Čtyřicátník“.

Adrian Werner (31) – żołnierz Armii Czeskiej zamieszkały w Olbrachcicach, zmarł na misji w Afganistanie / a Cseh Hadsereg katonája Albrechticén lakott, az afganisztáni misszióban vesztette életét  / voják České armády bydlící v Albrechticích, zemřel na misi v Afganistánu.

Jiří Diensbier (73) – przed 1989 rokiem dysydent, czechosłowacki minister spraw zagranicznych / 1989 előtt disszidens volt, majd csehszlovák külügyminiszter lett  / před rokem 1989 disident, československý ministr zahraničních věcí.

Krzysztof Kolberger (60) – aktor i reżyser / színész és rendező / herec a režisér.

Małgorzata Dydek (36) – polska koszykarka / lengyel kosárlabdázónő  / polská basketbalistka.

Markéta Fialková (55) – dysydentka, sekretarka prezydenta Václava Havla / disszidens, Václav Havel titkárnője / disidentka, tajemnice Václava Havla.

Ivan Martin Jirous (67) – czeski poeta i muzyk, przyjaciel Václava Havla / cseh költő és zenész, Václav Havel barátja / český básník a hudebník, přítel Václava Havla.

 

Zofia Czernerowa (89) – Orłowa-Lutynia, chórzystka, działaczka MK PZKO, Edgar Baran (73) – Karwina-Frysztat, członek Polskiego Stowarzyszenia Artystów Plastyków w RC, Franciszek Żyła (79) – Stonawa, Gertruda Dinelli (61) – Hawierzów-Miasto, rodaczka ze Stonawy, Emilia Gąsiorek – Hawierzów-Szumbark, inż.Karol Cieślar (81) – Niebory, Leszek Chobot (87) – Hawierzów-Błędowice, Anna Niedobowa (69) – Jabłonków, Jan Tomiczek (71) – Sucha Górna, chórzysta, działacz MK PZKO, Daniela Adamczykowa (76) – Karwina-Nowe Miasto, Alina Wolna (73) – Stonawa, nauczycielka, Anna Nawratowa – Ropica, Jan Olszar (85) – Wędrynia, Irena Gabzdylowa (69) – Marklowice Dolne, Jan Gazur (85) – Nawsie-Jasienie, kombatant, uczestnik bitwy pod Monte Cassino, Franciszka Bubowa (97) – Orłowa-Lutynia, mgr.Maria Szkopkowa (79) – Karwina-Nowe Miasto, nauczycielka, działaczka MK PZKO, Bolesław Putniorz (77) – Cierlicko Dolne, Rudolf Witosz (90) – Karwina-Łąki, Anna Byrtusowa (70) – Pioseczna, listonoszka, Tadeusz Gabryś (90) – Karwina-Granice, Władysław Kwaśnica (78) – Bogumin-Skrzeczoń, Danuta Konderlowa (74) – Bystrzyca, Emilia Siostrzonkowa (90) – Karwina-Łąki, mgr.Hildegarda Stecowa (72) – Hawierzów, członek chóru „Sucha“, nauczycielka, Anna Fierlowa (85) – Orłowa-Łazy, Józef Kominek (72) – Stonawa, Eugeniusz Danel (80) – Hawierzów, Ewa Łysek – Łomna Miejska, Leon Buława (81) – Hawierzów-Miasto, nauczyciel, Stanisław Helis (60) – Czeski Cieszyn, Helena Niedobowa (89)  - Nawsie, żona założyciela Sceny Polskiej, legendarnego Jury spod Grónia, Anna Bulawowa (86) – Bystrzyca, wychowczyni świetlicy szkolnej, Fryderyk Woźnica (79) – Sucha Górna, chórzysta, działacz MK PZKO, Wincenty Owczarzy (82) – Karwina-Darków, inż.Jan Wawrosz (77) – Bystrzyca, geodet, Remigiusz Gąsior (87) – Czeski Cieszyn, rodak z Darkowa, Jan Milerski (85) – Trzyniec, działacz Polskiego Towarzystwa Turystyczno-Sportowego „Beskid Śląski“, Ema Kohótowa (83) – Wędrynia, Eugenia Rychlikowa (87) – Sucha Górna, działaczka MK PZKO, chórzystka, Oldřich Čajka – Skrzeczoń, Otokar Folwarczny (66) – Hawierzów-Sucha, Karolina Flaszowa (97) – Oldrzychowice, Jan Krzemień (76) – Bystrzyca, MUDr Wiesław Wałoszek (51) – Trzyniec, Czesława Kawulokowa (53) – Sucha Górna, Olympia Baczynská (85) – Karwina-Granice, Stanisław Bednarz (83) – Ropica, Antoni Walica (101) – Karwina-Frysztat, Augustyn Witos (89) – Trzyniec-Kojkowice, Waleria Karasowa (84) – Olbrachcice, Herta i Kazimierz Szczotkowie – Karwina-Kopalnie, Bronisław Farny (76) – Hawierzów-Błędowice, MUDr Witold Gawlas (79) – Rychwałd, działacz MK PZKO, Franciszek Adamczyk (81) – Karwina-Nowe Miasto, nauczyciel, Edita Gibiec (75) – Czeski Cieszyn, Adolf Mendrok (85) – Trzyniec-Podlesie, Agnieszka Czepcowa (87) – Mosty koło Jabłonkowa, Alicja Bednarzowa (48) – Czeski Cieszyn, Marta Skwarło (83) – Trzyniec, Helena Santariusowa (89) – Rychwałd, Oton Grzebień (87) – rodak ze Skrzeczonia, zamieszkały w Kanadzie, Helena Palarčíková (90) – Hawierzów-Podlesie, inż.Jerzy Stala (68) – Karwina-Nowe Miasto, Jaroslava Cieślarowa (79) – Leszna Dolna, Ema Sikora (102) – Łomna Dolna, Jadwiga Nastulczykowa (57) – Karwina-Mizerów, Jan Nieciąg (73) – Karwina-Frysztat, członek chóru Hejnał-Echo, Bolesław Duda (64) – Czeski Cieszyn-Dolny Żuków, Anna Kłodowa (89) – Łąki, Władysław Kożdoń (83) – Bystrzyca, MUDr Erwin Rusek (59) – rodak z Karwiny, zamieszkały w Czerwonej Wodzie w Górach Orlickich, Halina Kalinowa (65) – Czeski Cieszyn, Emilia Molinowa (87) – Czeski Ciszyn, inż.Tadeusz Cichy (71) – Czeski Cieszyn, Tadeusz Jonszta (75) – Olbrachcice, Władysław Paszek (82) – Czeski Cieszyn, Jan Noszka, Benedykt Hanak (87) – Skrzeczoń, kombatant, Alojzy Kłoda (93) – Czeski Cieszyn, inż.Edward Zotyka (79) – Hawierzów-Błędowice, Zbigniew Szlaur (51) – rodak z Trzyńca, zamieszkały w Lukovečku, Jan Kowalczyk (84) – Oldrzychowice, Anastasie Nastulczykowa (77) – Czeski Cieszyn-Sibica, Anna Jedzoková (86) – Czeski Cieszyn-Koniaków, Janina Kozieł (85) – Sibica, Maria Burkowa (88) – Piotrowice, Wanda Pribula (86) – Karwina-Łąki, pastorowa Pawełka Romanowa (92) – Trzanowice, Rudolf Grabowski (85) – Skrzeczoń, inż.Bronisław Ocisk (71) – Łąki, Jan Grabowski (97) – Ligotka Kameralna, Stanisław Gradek (61) – Olbrachcice, Anna Szücs (83) – Wędrynia, Bronisław Macura (59) – Kocobędz, pracownik urzędu celnego, Jadwiga Kapustowa (63) – Czeski Cieszyn, Eugeniusz Dropczyński (70) – Orłowa, inż.Mieczysław Sembol (61) – Karwina-Nowe Miasto, Józef Wania (88) – Trzyniec-Łyżbice, Jindřich Smuž (82) – Czeski Cieszyn, Wanda Piprekowa (80) – Karwina-Raj, Jan Szymik (81) – Czeski Cieszyn, rodak z Frysztatu, nauczyciel, pisarz, działacz PZKO, znawca kultury ludowej Śląska Cieszyńskiego, inż.Karol Roik (55) – Hawierzów, Maria Tomsowa (87) – Trzyniec-Taras, Aniela Zahradnik – Wędrynia, nauczycielka, Stanisław Kucharczyk (66) – Rychwałd, Alois Noszka (82) – Trzyniec-Kamionka, Helena Barwiołek (97) – Karwina-Nowe Miasto, MUDr Anna Jurzykowska (88) – Jabłonków, Jan Wałach (84) – rodak z Końskiej zamieszkały w Nydku, Agnieszka Mitręgowa (84) – Mosty koło Jabłonkowa, Katarzyna Kolasa (33) – Trzyniec, Władysław Monczka (67) – Karwina-Raj, Maria Janoszowska (87) – Bogumin-Skrzeczoń, Elżbieta Pastuszkowa (87) – Stonawa, Eleonora Michalik (82) – Ropica, Helena Michalik (90) – Czeski Cieszyn, Jana Macoszkowa (88) – Czeski Cieszyn, Ludvik Pavlík (81) – Bystrzyca, Maria Jaworska (80) – Trzyniec-Końska, MUDr Zbigniew Michałek (65) – rodak z Mostów koło Jabłonkowa, prymariusz oddziału radiologii orłowskiego szpitala, Hildegarda Pawliczek (89) – Darków, Franciszek Siedlaczek (88) – Trzyniec, Maria Sikora – Nawsie, Anna Bařákowa (67) – Stonawa, Janina Wranik – Karwina-Granice, nauczycielka, Józef Hrabiec (83) – Cierlicko, Alfred Bałon (78) – Sucha Górna, Franciszka Helena Rzymanowa (88) - Orłowa, Jan Kowala (62) – Karwina, Jan Łyżbicki (69) – Trzyniec, Izabelka Raszyk (7) – Piotrowice koło Karwiny, Antonin Szotkowski (87) – Jabłonków, inż.Jan Cymorek (73) – Czeski Cieszyn, członek PTTS Beskid Śląski, znany działacz ruchu sportowego na Zaolziu, Halina Kondziołkowa – pochodząca z Darkowa, zamieszkała w Australii, Bogusław Kopeć (77) – Wędrynia, Ruta Putniorz – Kocobędz, Franciszek Owczarzy (96) – Trzanowice, nauczyciel i logopeda, Oswald Bugel (87) – Żuków, duszpasterz pochodzący z Rychwałdu, Josef Kalina (65) – Orłowa-Poręba, Wanda Cejnar – Czeski Cieszyn, długoletnia kierownik literacki Teatru Cieszyńskiego, Jan Raszka (74) – Trzyniec, Aniela Buchtowa (91) – Karwina, Elżbieta Koch (85) – Karwina-Nowe Miasto, inż.Jan Kwiczala (67) – Trzyniec, Antoni Tomiczek (80) – Czeski Cieszyn, Zofia Płachtowa (80) – Olbrachcice, Leszek Stebel (50) – Trzyniec-Sosna, pracownik Huty Trzynieckiej, zginął w wypadku drogowym, Jan Jursa (90) – Czeski Cieszyn, Bogusław Bulata, Florentyna Dudkowa (86) – Czeski Cieszyn-Mosty, Józef Wacławek (72) – Mosty koło Jabłonkowa, Irena Frączek (81) – Czeski Cieszyn, Antoni Sikora (73) – Łomna Dolna, Hermina Recmanik – Trzyniec-Kanada, Hildegarda Małyszowa (84) – Sucha Górna, Otylia Popkowa (78) – Karwina-Kopalnie, Stanisława Wrablowa (72) – Trzyniec, Stanisław Henryk Sztuła – Karwina-Raj, rodak z Karwiny-Pokrok, członek chóru „Lira“, Władysław Tomoszek (74) – Czeski Cieszyn, Maria Santošíková (63) – Dziećmorowice, Mieczysław Koch (66) – Karwina-Granice, Józef Uherek (90) – Karwina-Nowe Miasto, Alois Glac (80) – Cierlicko-Kościelec, Czesław Jan Góral – Trzyniec, Bogusław Csepcsar (80) – Trzyniec, Josefa Wijacka (80) – Karwina-Kopalnie, Maria Wałoszkowa (92) – Stonawa, Jan Kurzeja (73) – Sucha Górna, Leszek Wojtek (65) – Orłowa-Lutynia, Wanda Šrubař (72) – pochodząca z Cierlicka, zamieszkała w Mistku, Josef Pala (70) – Hawierzów-Podlesie, Anna Szymeczek (28) – Czeski Cieszyn, zmarła tragicznie, Władysław Recmanik (90) – Trzyniec-Kanada, działacz MK PZKO, Jan Drobisz (88) – Czeski Cieszyn, Elżbieta Mencner (104) – Trzyniec, pochodząca z Karwiny-Frysztatu, działaczka MK PZKO, Władysław Orszulik (76) – Rychwałd, działacz MK PZKO, Anna Bijokowa (71) – Karwina-Nowe Miasto, Wanda Filipek (78) – Piotrowice, Emilia Pękałowa (86) – Stonawa, Halina Mojžíšová (62) – rodaczka z Karwiny, zamieszkała w Bratysławie, Józef Martynek (87) – Czeski Ciszyn, Wanda Serwatkowa – Orłowa-Łazy, wieloletnia aktorka Teatru Lalek „Bajka“, Lidia Jośkowa (90) – Czeski Cieszyn, Waleria Pustkowa (87) – Karwina-Mizerów, Stefania Anna Zielina (93) – Czeski Cieszyn, Wanda Krucinowa (82) – Karwina-Darków, Zygmunt Kozdra (58) – Czeski Cieszyn, Elżbieta Źdźiebłowa (82) – rodaczka z Łąk, zamieszkała w Karwinie-Raju, Bogdan Polok (47) – Bystrzyca, Elżbieta Woźnicowa (70) – Lutynia Dolna, Waleria Hrabiec (81) - Cierlicko    

 

 

Kancelaria Adwokacka Hajduk i Wspólnicy (Advokátní kancelář Hajduk a partneři s.r.o.)

świadczy usługi prawne w ramach ogólnej praktyki, tzn. we wszystkich dziedzinach prawa,

w których klient (zarówno osoba fizyczna, jak i osoba prawna) potrzebować będzie fachowej pomocy prawnej a to w szczególności w dziedzinach prawa handlowego, prawa upadłościowego, prawa cywilnego, prawa karnego, prawa pracy, prawa administracyjnego i prawa medycznego.

W celu poprawy jakości proponowanych usług kancelaria adwokacka zapewnia swoim klientom również pełne wsparcie administracyjne oraz doradztwo podatkowe.

 

A Hajduk  és partnerei s.r.o. (kft.) ügyvédi iroda jogi szolgáltatásokat nyújt az általános gyakorlat keretén belül, vagyis a jog minden szakterületét érintően, ahol a kliens

(akár polgárként vagy pedig jogi személyként) szakszerű jogsegélyszolgálatot igényel, mindenekelőtt az üzleti jog, inszolvens jog, polgári jog, büntetőjog, közigazgatási jog és egészségügyi jog területén. Az ügyvédi iroda a felkínált szolgáltatások minőségének növelése céljából klienseinek teljes adminisztrációs támogatást, valamint adóügyi szaktanácsadást biztosít.

 

Advokátní kancelář Hajduk a partneři s.r.o. poskytuje právní služby v rámci generální praxe, 

tj. ve všech oborech práva, v nichž může klient (ať už jako občan nebo jako právnická osoba)

potřebovat kvalifikovanou právní pomoc, a to zejména v oblastech obchodního práva, insolvenčního práva, občanského práva, trestního práva, správního práva a zdravotnického práva. Advokátní kancelář dále za účelem zkvalitnění nabízených služeb zabezpečuje svým klientům

plnou administrativní podporu a rovněž daňové poradenství.

 

„Wiadomości – Tudósítások – Zprávy“, wydawca / kiadó / vydavatel: Organizacja Wyższego Pożytku Publicznego / Közhasznú Társaság / Obecně prospěšná společnost Koexistencia o.p.s., IČO (Vállalkozói Engedély Száma): 68899289, adres wydawcy / a kiadó címe / adresa vydavatele: 737 01 Český Těšín / Czeski Cieszyn, Střelniční / Strzelnicza 28, rada redakcyjna / szerkesztőbizottság / redakční rada: Tadeusz Toman, Józef Toboła, Zoltán Domonkos,  zamknięcie numeru  / lapzárta / uzávěrka čísla: 1.2.2012,  gratis / ingyenes / zdarma