xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

WIADOMOŚCI – TUDÓSÍTÁSOK – ZPRÁVY

32 – 7/2009 (7.10.2009)

www.coexistentia.cz

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Przedterminowych wyborów do Izby Poselskiej Parlamentu

Republiki Czeskiej nie będzie

Předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky se nekonají

Przedterminowe wybory parlamentarne w Republice Czeskiej, ogłoszone przez prezydenta republiki Václava Klausa na 9.-10.10.br. nie odbędą się. Trybunał Konstytucyjny orzekł, że ustawa o rozwiązaniu Izby Poselskiej, którą zaskarżył poseł Miloš Melčák była sprzeczna z konstytucją. Dlatego Parlament RC – Izba Poselska i Senat naprędce uchwalił nowelizację konstytucji nakazującej prezydentowi republiki rozwiązania Izby Poselskiej, jeśli uchwała taka uzyska poparcie minimum 3/5 wszystkich posłów – chodzi o tzw. samorozwiązanie izby niższej czeskiego parlamentu. Nowelizację konstytucji niezwłocznie podpisał prezydent Václav Klaus. Kiedy jednak doszło do właściwego głosowania – 15.9.br. – samo rozwiązania nie było. Za było tylko 83 posłów, a potrzebne były głosy 120 posłów. Przedterminowe wybory storpedowała właściwie ČSSD, która oświadczyła że wspiera gabinet fachowców premiera Fiszera, SZ (Strana zelených), jednak jej stanowisko jest ogólnie znane oraz niektórzy pojedynczy posłowie. Przewodniczący ODS w tej sytuacji zrezygnował z mandatu poselskiego. Poszczególne partie polityczne wydały już większość środków finansowych przeznaczonych na kampanię przedwyborczą. Te wielkie – jak ODS, ČSSD, KSČM mogą oczekiwać dalsze pieniądze z budżetu państwa jeszcze do końca tego roku. Natomiast mniejsze partie, zwłaszcza te poza-parlamentarne jeśli chcą przekroczyć 5% próg, będą musiały się znacznie zadłużyć.

Předčasné parlamentní volby v České republice vyhlášené prezidentem republiky Václavem Klausem na 9.-10.10 tr. se nebudou konat. Ústavní soud prohlásil, že zákon o ukončení činnosti Poslanecké sněmovny, na který žalobu podal poslanec Miloš Melčák, byl v rozporu s ústavou. Proto Parlament ČR – Poslanecká sněmovna a Senát v rychlosti schválil novelizaci ústavy, přikazující prezidentovi rozpustit Poslaneckou sněmovnu, jestliže usnesení v této záležitosti získá podporu alespoň 3/5 všech poslanců – jde o tzv. samorozpuštění nižší komory českého parlamentu. Novelizaci ústavy ihned podepsal prezident Václav Klaus. Avšak ve chvíli, kdy přišlo na řadu vlastní hlasování – 15.9.tr. – samorozpuštění se nekonalo. Za bylo pouze 83 poslanců, a přitom nutné byly hlasy 120 poslanců. Předčasné volby torpédovala vlastně ČSSD, která prohlásila, že podporuje Fišerovu úřednickou vládu, Strana zelených, avšak její názor je všeobecně známý již dříve a někteří jednotliví poslanci. Předseda ODS za této situace se zřekl poslaneckého mandátu. Jednotlivé politické strany vydaly již většinu finančních prostředků na předvolební kampaň. Ty velké strany – jako ODS, ČSSD, KSČM mohou očekávat další finanční prostředky ze státního rozpočtu ještě do konce tohoto roku. Naopak menší strany, především ty mimoparlamentní v případě, že chtějí překročit 5% práh, musí se značně zadlužit.

Zjazd PZKO odbędzie się 5.12.2009

Sjezd PZKO bude 5.12.2009

W sobotę 5.12. br. odbędzie się w Domu Kultury w Kocobędzu XXI Zjazd Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego. Zjazd delegatów jest najwyższym organem Związku, który Zarząd Główny zwołuje co cztery lata. Zjazd będzie miał dwie części – pierwsza robocza opracuje materiały, które przedstawione zostaną w drugiej uroczystej części obrad. W tej części odbędą się też wybory. W zjeździe weźmie udział 200 delegatów, którzy reprezentować będą 82 koła miejscowe i 12 000 członków. Prezesi kół PZKO spotkają się jeszcze 7.10. br. w Czeskim Cieszynie na Konwencie Prezesów, gdzie sprawozdanie z dotychczasowej pracy przedstawią prezesi poszczególnych komisji przedzjazdowych.

V sobotu 5.12. tr. se bude konat v Domě kultury v Chotěbuzi XXI Sjezd Polského svazu kulturně-osvětového. Sjezd delegátů je nejvyšším orgánem Svazu, který Hlavní výbor svolává co čtyři roky. Sjezd bude mít dvě části – první pracovní, která zpracuje podklady pro druhou slavnostní část jednání. V této části se budou konat také volby. Sjezdu se zúčastní 200 delegátů, kteří budou reprezentovat 82 místní skupiny a 12 000 členů. Předsedové skupin PZKO se setkají ještě 7.10.tr. v Českém Těšíně na Konventu Prezesů, kde zprávy s dosavadní činnosti přednesou předsedové jednotlivých předsjezdových komisí.

PZKO před XXI. Sjezdem

Polský svaz kulturně-osvětový v České republice (PZKO) je s ohledem na počet členů – 12 000 působících v 84 Místních skupinách, největší polskou společenskou organizaci fyzických osob o kompaktní organizační struktuře nejen v České republice, ale také v Evropské unií polonijních sdružení (Europejska Unia Wspólnot Polonijnych). Původně byla řádným členem této organizace, avšak později byla odsunuta do pozice pozorovatele po vzniku Kongresu Poláků v ČR jako střechy nad polskými sdruženími.

V letošním roce končí čtyřleté funkční období současného vedení Svazu, jeho Hlavního výboru. Na sobotu 5. prosince t.r. je plánováno konání sjezdu delegátů členů PZKO. Úkolem Sjezdu je všestranné zhodnocení činnosti členů současného Hlavního výboru, seznámení se s programovými a hospodářskými výsledky jeho činnosti, udělení absolutoria jako souhlasu se zprávou z činnosti. Sjezdu se bude účastnit přes 200 delegátů zvolených na členských schůzích a všichni členové současného vedení a Revizní komise, všichni s plným rozsahem pravomocí. Bylo navrženo heslo Sjezdu ve formě: „Spojování generací podmínkou našeho přetrvání – jednota v různorodosti“. V souladu s platnými stanovami se mají konat ve všech 10. oblastech PZKO (Jablunkov, Bystřice, Třinec, Hnojník, Český Těšín, Suchá-Stonava-Albrechtice, Karviná, Havířov, Orlová, Bohumín) předsjezdové konference. Účast na konferencích je pro všechny delegáty povinná. Základním úkolem konferencí je volba členů nového Hlavního výboru, který bude reprezentantem dané oblasti jako spojka Místních skupiny a Hlavního výboru. Kromě toho mají být na konferencích projednány úkoly sjezdových komisí.

Úkoly, které budou diskutovány a řešeny ve sjezdových komisích se budou týkat a) změny organizační struktury, Oblastní rady – ano nebo ne, Rady Hlavního výboru jako výkonné vedení, nutnost personálního posílení Hlavního výboru z 16 na 21 členů, b) program činnosti na 4-leté období, celosvazové akce, oblastní akce, koordinace termínů, spolupráce s Polskem – Festivaly, Den tradice a těšínského kroje, Máj nad Olzou, Gorolski świeto, Mladé Žwirkowisko, Svátek zřídla pod Gaňczorkou, Festyn górski, Soutěž v nářečí a jiné, c) návrh kandidátů do Rad Hlavního výboru a do předsednictva, včetně předsedy, d) společenské místo PZKO na Zaolzí, vztahy s Kongresem – smlouva a ostatními spolky a jejich místními strukturami, sjednocení a koordinace stanov, s vládami českými a polskými, e) změny svazových stanov – upřesnění podmínek právní subjektivity Místních skupin, početnější personální složení Hlavního výboru, úkoly Rad Hlavního výboru jako výkonných orgánů, finanční a majetková rozhodnutí.

inż. Zygmunt Stopa, 2.10.2009

Władysław Milerski i Władysław Gałuszka obchodzili 90. urodziny

Władysław Milerski a Władysław Gałuszka slavili 90. narozeniny

W bieżącym roku zacny jubileusz 90. urodzin obchodzili aktywni w latach dziewięćdziesiątych działacze ruchu politycznego Wspólnota-Coexistentia Władysław Milerski z Czeskiego Cieszyna oraz Władysław Gałuszka ze Stonawy. Pierwszy był członkiem Rady Wykonawczej, później Sądu Rozjemczego i redaktorem naczelnym gazety „Nasze sprawy“, drugi działał w ramach Rady Republikowej i komisji ds. ochrony szkolnictwa polskiego na Zaolziu.

Władysław Milerski urodził się 3.7.1919. Pochodzi z Lesznej Dolnej. W 1924 roku jego ojciec wybudował dom, który musiał opuścić po wybuchu drugiej wojny światowej. Jeszcze przed wybuchem wojny skończył Gimnazjum Realne im. Juliusza Słowackiego w Orłowej, później był studentem Seminarium Nauczycielskiego w Śląskiej Ostrawie, gdzie był między innymi drużynowym Męskiej Drużyny Harcerskiej. Świadectwo dojrzałości otrzymał w Państwowym Liceum Pedagogicznym w Cieszynie, na podstawie zdanego egzaminu dyplomowego na nauczyciela szkół powszechnych. W 1940 roku został wywieziony na roboty do Niemiec – do Dolnej Saksonii w okolice Hannoweru, później trafił do Francji. Po powrocie z robót w Niemczech był zatrudniony w warsztacie samochodowym Auto-Tomanek w Cieszynie, najpierw jako robotnik, później jako pracownik biurowy. Długo jednak tu nie pracował, właścicielem zakładu był Niemiec z Sibicy.

Po wyzwoleniu mieszkał w Trzyńcu i widział jak w oknach domów powiewały wyłącznie polskie flagi. Nieco później został mianowany sekretarzem gminy w rodzinnej miejscowości. Kiedy jednak pewnego dnia do jego biura przyszedł czeski żołnierz i powiedział, że teraz oni będą tu rządzić, a następnie zaczęły się szykany, stało się jasne, że 1945 rok dla niego to nie było wyzwolenie. Aktywnie pracuje w polskich organizacjach społecznych, w latach 1947-51 był prezesem Stowarzyszenia Młodzieży Polskiej w Jabłonkowie, od 1951 roku do dziś działa i pełni różne funkcje w Polskim Związku Kulturalno-Oświatowym.

Największą jego pasją jest szeroko rozumiane nazewnictwo, jest autorem m.in. słownika „Nazwiska cieszyńskie“. Temat jest tak obszerny, dlatego ograniczył się do gwary. Dziś z uśmiechem na ustach mówi, że musi się sporo napracować, żeby coś sobie przypomnieć. Pomimo 90 lat dysponuje jednak ogromną wiedzą, kojarzy daty i fakty, podaje przykłady. Takiej sprawności intelektualnej mógłby mu pozazdrościć niejeden młodzieniec. Pan Władysław planuje wydać jeszcze w tym roku „Wielki słownik gwary cieszyńskiej“, który będzie zawierać około 13,5 tys. haseł.

Władysław Milerski z żoną Wandą ma czworo dzieci – Bronisławę, lekarkę zamieszkałą w Czeskim Cieszynie, Halinę, tłumacza przysięgłego, Stanisława, dziś na rencie i Annę, nauczycielkę, a także sześcioro wnuków i jednego prawnuka.

Władysław Gałuszka urodził się 19.10.1919 w Stonawie i tu aktualnie mieszka. Maturę zdał w Gimnazjum Realnym im. Juliusza Słowackiego w Orłowej w 1938 roku. Studia rozpoczął jeszcze przed drugą wojną światową na wydziale chemicznym Politechniki Lwowskiej. W Lwowie spędził tylko jeden rok. 1. września 1939 zastał go w Stonawie. Jeszcze tego samego dnia wyruszył z bratem oraz Józefem Kazikiem, znanym polskim działaczem młodzieżowym w Stonawie, na pieszą tułaczkę – dotarli nad Białą, gdzie obserwowali nalot niemiecki na Kraków. Nie udało im się jednak dotrzeć do Lwowa. Dowiedzieli się, że Sowieci idą w drugą stronę na pomoc Hitlerowi, dlatego wrócili do Stonawy.

Lata wojenne spędził pracując w wiedeńskiej spółce wiertniczej, która w Stonawie szukała nowych pokładów węgla oraz jako pomocnik u miejscowego dentysty. Po wojnie ukończył kurs pedagogiczny dla polskich nauczycieli w Ostrawie i po jego skończeniu podjął pracę w szkolnictwie. Pracował w polskiej szkole w Jabłonkowie, później w Czeskim Cieszynie i wreszcie w Wędryni, gdzie został dyrektorem szkoły i pracował aż do emerytury.

Zaraz po wojnie zaczął pracować w Stowarzyszeniu Młodzieży Polskiej w Jabłonkowie. Spotkania odbywały się w Czytelni Katolickiej, dzisiejszym Domu PZKO. Tam poznał swoją żonę Jadwigę, córkę Rudolfa Paszka, dyrektora jabłonkowskiej szkoły. Po połączeniu SMP i Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego działał w zarządach kół PZKO w Czeskim Cieszynie, Wędryni i Stonawie. W Wędryni i Stonawie był prezesem koła. Jest współzałożycielem Koła Przyjaciół Stonawy. Stowarzyszenie to stara się ocalić od zapomnienia stare dokumenty i ważne wydarzenia z życia Stonawy. Z jego inicjatywy powstała kronika mogiły polskich żołnierzy, zamordowanych w 1919 roku. Skrupulatnie prowadzona, ze zdjęciami archiwalnymi, wycinkami prasowymi. Władysław Gałuszka jest jednym z opiekunów mogiły żołnierskiej. Prowadził rozmowy z Konsulatem Generalnym Rzeczpospolitej Polskiej i gminą, czego efektem była pomoc finansowa, koordynował działania z dr Janem Pyszką z Szwajcarii, fundatorem tablicy pamiątkowej.

Jest też członkiem Polskiego Towarzystwa Turystyczno-Sportowego „Beskid Śląski“. Od dziecka lubi turystykę, chodzi na piesze wycieczki, jeździł na obozy pod namioty. Z Henrykiem Jasiczkiem założył sekcję prelegentów i robił prelekcje tematyczne w kołach PZKO po całym Zaolziu. W domu posiada około 5 tys. przezroczy z kraju i z Europy oraz inne cenne materiały – gazety z okresu wojny, stare zdjęcia.

V letošním roce slavili významné životní jubileum 90. narozenin Władysław Milerski z Českého Těšína a Władysław Gałuszka ze Stonavy, v devadesátých létech minulého století aktivní funkcionáři politického hnutí Coexistentia-Soužití. První byl členem Výkonné rady, následně Smírčí komise a redaktorem novin „Nasze sprawy“, druhý působil v rámci Republikové rady a byl členem komise na záchranu polského školství na Zaolzí.

Władysław Milerski se narodil dne 3.7.1919. Pochází z Dolní Lištné. V 1924 roce jeho otec postavil dům, který musel opustit po výbuchu druhé světové války. Ještě před válkou ukončil Reálné Gymnázium Juliusze Słowackého v Orlové, později byl studentem Učitelského semináře ve Slezské Ostravě, kde byl mezi jinými skupinovým vedoucím Mužské skautské (harcerské) skupiny. Maturitní vysvědčení obdržel ve Státním pedagogickém lyceu v Těšíně, na základě obhajoby diplomové zkoušky na učitele všeobecných škol. V 1940 roce byl odvlečen na práce na Německa – do Dolního Saska v okolí Hannoveru, později se ocitl ve Francií. Po návratu z nucených prací v Německu byl zaměstnán v automobilní dílně firmy Auto-Tomanek v Těšíně, nejdříve jako dělník, potom jako úředník. Avšak dlouho tu nepracoval, majitelem firmy byl Němec ze Svibice.

Po osvobození bydlel v Třinci a viděl jak v oknech domů vlály pouze polské vlajky. Později byl jmenován tajemníkem obce v rodné vesnici. Avšak když jednoho dne do kanceláře vešel český voják a řekl, že teď tu budou vládnout oni, a následně začala šikana, bylo jasné, že 1945 rok nebyl pro něho osvobozením. Aktivně působí v polských společenských organizacích, v období let 1947-51 byl předsedou Sdružení polské mládeže v Jablunkově, od roku 1951 působí v různých funkcích v Polském kulturně-osvětovém svazu.

Největším jeho koníčkem je obšírněji považované názvosloví, je autorem mezi jinými slovníku „Nazwiska cieszyńskie“ (Těšínská jména). Téma je tak rozsáhlé, proto se omezil jen na výzkum nářečí. Dnes s úsměvem hovoří, že ho stojí mnoho úsilí, aby si něco připomněl. Přesto, ve věku 90 let disponuje velikými vědomostmi, spojuje data a fakta, uvádí příklady. Pan Władysław plánuje vydat ještě v tomto roce „Wielki słownik gwary cieszyńskiej“ (Velký slovník těšínského nářečí), který bude obsahovat asi 13,5 tis. hesel.

Władysław Milerski s ženou Wandou má čtyři děti – Bronislavu, lékařku bydlící v Českém Těšíně, Halinu, znaleckou překladatelku, Stanislava, dnes v důchodu a Annu, učitelku, a také šest vnuků a jednoho pravnuka.

Władysław Gałuszka se narodil dne 19.10.1919 ve Stonavě a tu současně bydlí. Maturitní zkoušku složil v Reálném Gymnáziu Juliusze Słowackého v Orlové v 1938 roce. Studia zahájil ještě před druhou světovou válkou na chemické fakultě Lvovské polytechniky. Ve Lvově strávil pouze jeden rok. Den 1. září 1939 ho zastihl ve Stonavě. Ještě ve stejný den se vydal s bratrem a Józefem Kazikem, známým polským činovníkem ve Stonavě, na pěší vyhnanství – došli nad řeku Bialou, odkud pozorovali německý letecký nálet na Krakov. Nepodařilo se jim dorazit do Lvova. Cestou se dozvěděli, že Sověti jdou z druhé strany na pomoc Hitlerovi, proto se vrátili do Stonavy.

Válečná léta strávil jako pracovník vídeňského vrtného spolku, který ve Stonavě hledal nová ložiska uhlí a také jako pomocník u místního zubaře. Po válce ukončil pedagogický kurs pro polské učitele v Ostravě a po jeho absolvování začal pracovat ve školství. Pracoval v polské škole v Jablunkově, později v Českém Těšíně, a následně ve Vendryni, kde byl také ředitelem školy a pracoval tam až do důchodu.

Ihned po válce začal pracovat v Sdružení polské mládeže v Jablunkově. Schůzky se konaly v Czytelni Katolické (Katolické čítárně), dnešním Domě PZKO. Tam se seznámil se svou ženou Jadwigou, dcerou Rudolfa Paszka, ředitele jablunkovské školy. Po spojení Svazu polské mládeže a Polského svazu kulturně-osvětového působil ve výborech skupin PZKO v Českém Těšíně, Vendryni a Stonavě. Ve Vendryni a Stonavě byl předsedou skupiny. Je spoluzakladatelem Spolku přátel Stonavy. Toto sdružení se snaží zachránit od zapomenutí staré doklady a důležité události ze života Stonavy. Z jeho podnětu vznikla kronika hrobu polských vojáků, zavražděných v 1919 roce. Pečlivě vedena, s archivními fotografiemi, výstřižky z tisku. Władysław Gałuszka je jedním z opatrovníků hrobu vojáků. Vedl rozhovory s Generálním konsulátem Polské republiky a s obcí, výsledkem čeho byla finanční výpomoc. Koordinoval činnost s dr.Janem Pyszkou ze Švýcarska, fundátorem pamětní tabule.

Je členem Polského turisticko-sportovního sdružení „Beskid Śląski“ (Slezský Beskyd). Od dětství má rád turistiku, účastní se pěších výletů, jezdí na stanové tábory. Spolu s Henrykem Jasiczkem založil sekci prelegentů a jezdí s tematickými přednáškami do jednotlivých skupin PZKO na celém Zaolzí. Doma má asi 5 tisíc diapozitivů z domova a z celé Evropy, a také jiné cenné materiály – noviny z období války, staré fotografie..

Życzymy naszym jubilatom dużo zdrowia, pomyślności i jeszcze wiele satysfakcji z pracy społeczej / Přejeme našim jubilatům mnoho zdraví, vše nejlepší a ještě mnoho satisfakce ze společenské činnosti.

Szent István-nap Prágában

A csehországi magyarok augusztus 20-án az idén is megünnepelték a magyarság egyik legnagyobb ünnepét a Szt. István-napot. A csehországi Együttélés Politikai Mozgalom Magyar Nemzeti Tagozata kezdeményezésére a megemlékezés néhány más itteni magyar szervezettel együtt lett megrendezve. A társrendezők-a Cseh- és Morvaországi Magyarok Szövetségének Prágai Alapszervezete, a Csehországi Magyar Gazdasági Társulat, a Csehországi Magyar Orvosok Társulata, és a Görgey Artúr Társaság - között az idén először a Prágai Magyar Református Gyülekezet is képviselve volt, mint ahogyan az a meghívóban is fel lett tüntetve.

A megemlékezésre Prága 10-Vršovicében, a Dudás csárdában került sor 17 órai kezdettel. Mivel a csárda belső tere magyaros jellegü, így méltó környezetet nyújtott az ünnepségnek. A megemlékezésen kb. 45 személy vett részt. Az ünnepélyes aktus a Himnusz eléneklésével kezdődött, amely után Kocsis László Attila, az EPM MNT elnökének megnyitó beszédével folytatódott, aki üdvözölte a megjelent vendégeket és röviden ismertette Szent István királyunknak a magyar állam és a magyar keresztyénség megalapítójának jelentőségét a magyarság számára. A pohárköszöntőt Szénási Lajos, a Magyar Köztársaság prágai nagykövetségének ideiglenes ügyvivője mondta, aki kedves nejével együtt jelenlétével megtisztelte az ünnepségünket. Ezután, már hagyományosan, a társrendezők képviselői is hosszabb-rövidebb üdvözlő pohárköszöntöket mondtak, névszerint Kosár Arpád (CsMMSz), Derian László (CsMGT), és Dědinová Mária (CsMOT).

Az ünnepi megemlékezést, és egyben a Prágai Magyar Református Gyülekezet üdvözletét presbiterünk, Palágyi István György, az EPM MNT Emlékbizottságának az elnöke mondta el. A megemlékezés keretében a szónok államalapítónk, I. István első királyunk, a késöbbi Szent István életpályáját foglata össze, ismertetve az ezzel összefüggő legújabbi kutatások eredményeit és az azon alapuló újabb meglátásokat. Beszédében méltatta Szent István rendkívüli személyiségét, kimagasló nagyságát, alkotásának kiemelten nagy jelentőségét a magyarság és a kereszténység számára. A méltatásban jelentős helyet szentelt Szent István hagyatékának, tanításának és intelmeinek az utókor számára, különös tekintettel Magyarországgal és a magyarsággal szembeni egyes szomszédainak ellenséges politikájára, ami a kisebbségi magyarok jogainak csorbításában (anyanyelvi oktatás, hivatalos nyelvhasználat, stb.), vagy fizikai bántalmazásában (magyar verések) nyilvánul meg.

Az ünnepi beszéd elhangzása után Kocsis László Attila javaslatára az ünneplő gyülekezet felhívással fordult a szlovák parlamenthez amelyben felszólítják a képviselőket, hogy hatálytalanítsák az antidemokratikus szlovák nyelvtörvény azon paragrafusait, amelyek megkülönböztetik a Szlovák Köztársaság nemzetiségeit és hátrányosan érintik azok hivatalos nyelvhasználatát. Az összes jelenlévő egyetértése jeléül aláírta az írásbeli felhívást. A felhívást azóta már eljuttattuk a címzethez. A felhívás elfogadása után a PMRGy által kiadott Üzenet c. hetilap lett szétosztva a jelenlévők között. A Szent István napi ünnepséggel kapcsolatban még egy figyelemreméltó javaslat született Dědinová Mária jóvoltából. A javaslat lényege a Szent István nap megtartása minden évben pontosan aug. 20-án ugyanazon a helyen, pl. a Prágai Magyar Kulturális Központban, ahol méltóképpen megünnepelhetnénk és megemlékezhetnénk nagy királyunkról.

A megemlékezés hivatalos része után eljött a vacsora ideje, amely alkalomkor remek magyaros ételeket szolgáltak fel, és zenés szórakozás és nótázás követte. A jelenlévők szerint mindnyájan jól érezték magukat és lélekben és testben felüdülve mindnyájan megelégedve fejezték be az idei Szent István napot. Az idei ünnepnek azért is van rendkívüli jelentősége, mert az idén a Magyar Köztársaság prágai nagykövetsége nem rendezett fogadást a magyar államünnep alkalmából.

Palágyi István György, 2009. szept. 6.

Den Svatého Štěpána v Praze

Den Svatého Štěpána v Praze – Maďaři žijící v České republice i letos oslavili 20. srpna den Svatého Štěpána, který je jedním z největších svátku všech Maďarů. Slavnost byla uspořádána na základě iniciativy politického hnutí Coexistentia-Együttélés ve spolupráci s dalšími maďarskými organizacemi v České republice. Mezi spoluorganizátory – pražská Základní organizace Svazu Maďarů žijících v Českých zemích, Maďarská hospodářská společnost v ČR, Maďarská společnost lékařů v ČR, Společnost Artura Görgeyho – letos poprvé se zařadilo i Shromáždění pražské maďarské reformované církve, jak to bylo uváděno i na pozvánce.

Pamětní slavnost se uskutečnila v prostorech Dudás csárda, Praha-Vršovice v 17 hod. Jelikož vnitřní vybavení restaurace má maďarský charakter, tímto propůjčilo oslavě důstojný rámec. Oslavy se účastnilo asi 45 osob. Slavnostní akt byl zahájen zazpíváním Hymny, po které László Attila Kocsis, předseda MNS Coexistentie-Együttélés, otevřel slavnostní shromáždění projevem ve kterém pozdravil hosty a krátce připomněl význam našeho krále Svatého Štěpána při založení maďarského státu a maďarského křesťanství pro Maďary vůbec. Slavnostní přípitek byl přednesen Lajosem Szénásim, dočasným chargé d' affaires velvyslanectví Maďarské republiky v Praze, který naší slavnost poctil spolu s chotí. Po přípitku následovaly delší nebo kratší zdravice představitelů spolu organizátorů jmenovitě Arpádem Kosárem (Svaz Maďarů), László Derianem (Maďarská hospodářská společnost) a Márií Dědinovou (Maďarská lékařská společnost).

Slavnostní projev a současně zdravici Pražského shromáždění maďarské reformované církve, přednesl István György Palágyi, předseda Památkové komise politického hnutí Coexistentia-Együttélés. V rámci vzpomínky řečník shrnul životní pouť krále I. Štěpána, pozdějšího Svatého Štěpána a seznámil posluchače s výsledky nejnovějších výzkumů související se Svatým Štěpánem a s novými názory, založené na získaných poznatcích. Ve svém vystoupení ocenil vynikající osobnost, jeho mimořádnou velikost osobnosti, a veliký význam jeho díla pro maďarství a křesťanství. V ocenění řečník značnou část věnoval odkazu Svatého Štěpána, jeho učení a pokynům pro potomstvo, se zvláštním zřetelem na nepřátelskou politiku některých sousedů proti Maďarsku a maďarství, které se projevuje v porušování maďarských menšin (výuka v mateřském jazyce, používání jazyka na veřejnosti), nebo i fyzickém napadání (zbití) Maďarů.

Po odznění slavnostního referátu na návrh László Attila Kocsise, se slavnostní shromáždění obrátilo s výzvou na Národní radu Slovenské republiky, ve které vyzývají poslance ke zrušení těch částí antidemokratického slovenského jazykového zákona, které diskriminují národní menšiny Slovenské republiky a nevýhodně se dotýkají úředního užívání jejich jazyka. Písemnou výzvu podepsali všichni účastníci. Výzvu jsme již doručili adresátovi. Po přijetí výzvy byly distribuovány některé výtisky týdenníku "Üzenet (Vzkaz)", který vydává Shromáždění reformované církve. Ve spojitosti s oslavami dne Svatého Štěpána se objevil ještě další pozoruhodný návrh pocházející od Márie Dědinové. Podstata návrhu je každoroční uspořádání dne Svatého Štěpána přesně 20. srpna na stejném místě, např. v prostorech Pražského Maďarského Kulturního Centra, kde bychom mohli vhodně oslavit a připomenout našeho velkého krále.

Po ukončení oficiální části vzpomínkové slavnosti přišel čas večeře, při které byly podávány vynikající maďarské jídla a došlo i na posezení při hudbě a zpívaní lidových písní. Podle vyprávění účastníků se všichni cítili velmi dobře a tělesně i duševně osvěženi spokojeně ukončili letošní den Svatého Štěpána. Letošní oslavy mají mimořádný význam i proto, že t.r. pražské velvyslanectví Maďarské republiky neuspořádalo recepci u příležitosti tohoto maďarského státního svátku.

István György Palágyi, 12.9.2009

„Mladá fronta DNES“: artykuł na temat stosunków węgiersko-słowackich

„Mladá fronta DNES“: článek na téma maďarsko-slovenských vztahů

„Mladá fronta DNES“ zamieściła w numerze z 7.9.br. obszerny, całostronicowy artykuł Roberta Pejszy „Spory na Dunaju“. Na wstępie autor pisze „Stosunki między Węgrami i Słowacją osiągnęły po przyjęciu 1.9. nowelizacji słowackiej ustawy językowej zupełne dno. Problemy spróbuje obecnie rozwiązać premier Gordon Bajnaj na spotkaniu z słowackim premierem Robertem Fico. Obaj politycy spotkają się w czwartek w północnowęgierskim mieście Szócsémy koło granicy ze Słowacją.“ („WTZ“: spotkanie odbyło się 13.9.br.). Zamieszczamy pełny tekst przytoczonego artykułu, razem z jego tłumaczeniem na język polski. / „Mladá fronta DNES“ zveřejnila v čísle ze dne 7.9.tr. rozsáhlý, na celou stranu článek Roberta Pejši „Sváry na Dunaji“. V úvodu autor píše: „Vztahy mezi Maďarskem a Slovenskem se dostaly po přijetí novely slovenského jazykového zákona 1. září na naprosté dno. Potíže se nyní pokusí odstranit premiér Gordon Bajnaj na schůzce se slovenským předsedou vlády Robertem Ficem. Oba politici se sejdou ve čtvrtek v severomaďarském městě Szócsény u hranic se Slovenskem.“ („WTZ“: schůzka se konala 13.9. tr.). Zveřejňujeme plné znění uvedeného článku, včetně jeho překladu do polštiny.

Srpnové události na mostě Marie Valerie v Komárně, kdy slovenské úřady zamezily vstupu maďarského prezidenta László Sólyoma na území Slovenské republiky při příležitosti odhalení sochy sv. Štěpána ve slovenské části Komárna, jsou typickým obrazem toho, v jak tristním stavu se dlouhodobě nacházejí oficiální slovensko-maďarské vztahy. Zvlášť špatné jsou však vztahy politických špiček obou států. Silná prohlášení politiků na obou stranách dokonce vzbuzují dojem, že vztahy obou společností jsou na bodě mrazu. Není tomu tak. Hodnotíme-li reálný dopad zmíněných události na soužití slovenského a maďarského obyvatelstva, lze naštěstí konstatovat (avšak jak dlouho ještě?), že na bodě mrazu jsou jen vztahy mezi slovenskými a maďarskými politiky. A to ani ne tak z důvodu poslední diplomatické kolize, ale zejména proto, že velká část politické reprezentace zastupující v uplynulých dvaceti letech Slovensko a Maďarsko prokázala a nadále prokazuje v oblasti vzájemných vztahů nedostatek odborných znalostí teritoria, nedostatek empatie i diplomatických schopností.

Na počátku devadesátých let 20. století docházelo k oživování nacionálně přepjatých požadavků (revize hranic, požadavek územní autonomie pro maďarskou menšinu), které byly v období totality tlumeny ideologií internacionalismu. Tyto požadavky jako by region střední Evropy vracely do období konce třicátých let 20. století a vytvářely nacionalisticky vzrušenou atmosféru. V této době se otevřeně hovořilo, zejména mezi představiteli menšinových Maďarů na Slovensku, o definitivní porážce versailleského mírového systému. Slovenští Maďaři dokonce vyzvali první demokratickou maďarskou vládu k jednáním o úpravě územních vztahů. Z hlediska slovensko-maďarského poměru byly v té době vzájemné vztahy negativně zatížené stylem politiky Vladimíra Mečiara (1993-1998), podobně jako tomu bylo na opačné straně v období vlády Viktora Orbána (1998-2002). Jak slovenští, tak maďarští politici se v zásadní míře i nadále podíleli na procesu, který prostřednictvím jednoduchého populismu a primitivního nacionalismu vytvářel ideální podhoubí pro účelové reinterpretace historických kolizí (účelová vytahování strašáků minulosti – hrozba revize, působení iredenty, vytvoření autonomie) – které způsobily posilování nových struktur pro rozvoj primitivního nacionalismu. Jeho produktem se stala radikálně pravicová seskupení, jakými jsou na maďarské straně Jobbik a Maďarská garda (momentálně postavena mimo zákon) a na slovenské straně nacionalisticko-populistická vládní Slovenská národní strana (SNS).

Je smutnou skutečností, že v letech 1989-2009 nedošlo na poli slovensko-maďarských vztahů k žádné výrazné změně oproti letům 1918-1938. Stejně jako tehdy i dnes vzájemné vztahy jakoby zamrzly na úrovni nacionalismu 19. století. Vztah Slováků a Maďarů dodnes zůstává hluboce determinován vzájemnými historickými střety, které slouží jako odrazové můstky pro jejich současnou interpretaci. Slovenská strana (politici i historikové) se ve vzájemných polemikách opakovaně vrací k posuzování činnosti maďarské politiky v období po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 a kriticky hodnotí tvrdou maďarizační politiku na územích osídlených Slováky (zákaz činnosti Matice slovenské, ukončení činnosti tři slovenských gymnázií). Na maďarské straně je podobným traumatickým uzlem, komplikujícím zlepšení slovensko-maďarských vztahů, doposud stále živý dopad Trianonu (trianonská mírová smlouva z roku 1920). Ten způsobil rozpad historické územní integrity Uher, a především „odsoudil“ do pozice menšinového obyvatelstva více než tři milióny Maďarů. Ocitli se doslova přes noc ve zcela nových životních podmínkách a státech, odtrženi od svých tradičních kulturních a historických center. Trianonské trauma, které významně ovlivňovalo maďarskou zahraniční politiku v průběhu dvacátých a třicátých let 20. století, kontinuálně přežívá ve vědomí podstatné části maďarské společnosti.

Na tvorbě verailesského mírového systému se aktivně podílelo Československo, které zároveň začlenilo do svého územního rámce významný podíl maďarského obyvatelstva (cca 745 tisíc obyvatel). Podepsání mírové smlouvy s Maďarskem představovalo pro maďarské obyvatelstvo nacházející se na územích tzv. nástupnických států definitivní krach naději na znovuzačlenění do maďarského státu. Pro československé Maďary se období začínající rokem 1920 stalo zápasem o nalezení možného modus vivendi v hranicích československého státu, v jeho politických a společenských strukturách. V ČSR si maďarské obyvatelstvo do poloviny 20. let 20. století postupně vytvořilo stabilní institucionální struktury své existence (mělo politické strany, tisk, kulturní a zájmové spolky), a ačkoliv otevřeně nikdy nepřijalo své začlenění do národního státu Čechů a Slováků, aktivně hájilo zájmy obyvatelstva maďarské národnosti. Česká a slovenská společnost přistupovala k maďarskému elementu po vzniku Československé republiky velice opatrně – převládala nedůvěra, která pramenila z historické zkušenosti slovenské části nového státu. Mezi českou a slovenskou veřejností se tak prohluboval obecně negativní obraz maďarské společnosti – co Maďar, to příslušník iredenty a revizionista. Potvrzením oprávněnosti tohoto postoje byly pro českou a slovenskou společnost důsledky vídeňské arbitráže z listopadu 1938, kdy došlo k navrácení jižních a východních oblastí Slovenska Maďarsku, například historických Košic. Porážka Maďarska o šest let později a pařížská mírová smlouva z roku 1947 sice Československu územní ztráty vynahradila, ale vztahy obou států byly politicky nadlouho na bodu mrazu. Na historické stereotypy dávné minulosti tak byly navršeny další, které vzájemnou nedůvěru do budoucna zvyšovaly – odsun maďarského obyvatelstva v ČSR, reslovakizační politika, repatriace slovenského a maďarského obyvatelstva.

Na začátku devadesátých let bylo zřejmé, že neřešené (česko)-slovensko-maďarské spory budou pro oboustranné vztahy aktuální. Pozice Maďarska vůči Slovensku byla přitom posílena rozpadem Československa (Češi se tak maďarského problému navždy zbavili, ačkoliv právě oni v čele s Edvardem Benešem klíčovým způsobem ovlivnili způsob přičlenění maďarských území k ČSR v letech 1918-1920). Postoj maďarského premiéra Antala, který otevřeně hovořil o patnáctimiliónovém společenství, dával tušit, jakou váhu Maďarsko přisuzuje postavení zahraničních Maďarů. Tato nacionalistická rétorika vyostřila vzájemné vztahy, což zpětně způsobovalo problémy zejména menšinovým Maďarům. Mezi slovenskými vládními představiteli převládaly názory (a bohužel přetrvávají dodnes), které považovaly maďarskou menšinu za jakéhosi trojského koně a prodlouženou ruku maďarské zahraniční politiky v sousedních státech. Maďarské pravicové vlády agendu zahraničních Maďarů považovaly za jednu z klíčových oblastí svého vládního programu. Přijaly také zákon o Maďarech žijících v sousedních státech, který na etnickém principu zvýhodňoval jednu skupinu obyvatelstva před druhou a setkal se s tvrdou kritikou vlád států s maďarskou menšinou. Po volbách v roce 2002 formulovaly nové levostředové maďarské vlády (P.Medgyessyho a F.Gyurcsánye) zájem o stabilizaci vztahů se sousedy. S ohledem na tehdejší koaliční příslušnost Strany maďarské koalice v kabinetu slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy se aspoň z vnějšího pohledu zdálo, že maďarská otázka na Slovensku je pro tento okamžik vyřešena, respektive mezinárodním začleněním Maďarska i Slovenska do evropských struktur postupně zmizí radikály nastolovaný požadavek autonomie.

Změnu do období relativního zklidnění slovensko-maďarských vztahů (způsobeného mj. tím, že maďarská vláda se musela minimálně od roku 2005 začít soustřeďovat na řešení narůstajícího vnitropolitického napětí a rostoucích hospodářských problémů země) přineslo až vítězství populistické strany SMER ve slovenských parlamentních volbách v roce 2006. Ta uzavřela spolupráci s Mečiarovou Lidovou stranou – Hnutím za demokratické Slovensko (LS-HZDS) a zejména nacionalisticko-populistickou Slovenskou národní stranou (SNS).

Pikantní je skutečnost, že ideově tak blízké strany, jakými jsou slovenský SMER a Maďarská socialistická strana (MSZP), jejichž členské jádro tvoří bývalí komunisté napojení od počátku 90. let na obchodní sféru, dostaly slovensko-maďarské politické vztahy až na samý okraj propasti. Od začátku činnosti nového slovenského kabinetu začaly narůstat spory tempem, které nemá v dosavadní dvacetileté demokratické historii slovensko-maďarských vztahů obdoby: spadá sem sporný a dosud nevyřešený případ napadení maďarské studentky Hedvigy Malinové v Nitře (2006), zásah slovenské policie v Dunajské Stredě (2008), přijetí a uplatňování sporného jazykového zákona (2009), nepřiměřené výpady proti maďarské menšině v rámci slovenské prezidentské kampaně (2009), verbální útoky předsedy SNS J.Sloty vůči bývalé maďarské ministryni zahraničních věcí K.Gönczové (2008). Tyto příklady jsou jen těmi nejkřiklavějšími, slovensko-maďarské vztahy se však spolehlivě dostaly na pomyslné historické dno.

Otázce současných a budoucích vztahů se budou věnovat premiéři (Fico – Bajnai) na mimořádné bilaterální schůzce svolané operativně na 10. září 2009, jejíž realizace však není součástí dlouhodobého systémového a koncepčního řešení vzájemných vztahů, ale je jen jedním z mnoha dalších ad hoc řešení, které nemá možnost jakkoli dlouhodobě ovlivnit budoucí vývoj slovensko-maďarských vztahů. Zdá se proto, že řešení má v rukou jedině slovenský a maďarský volič, který dá přednost těm politickým subjektům, které budou respektovat evropské hodnoty vzájemného soužití před parciálními národními a stranickými zájmy prosazovanými nacionálně populistickými stranami na obou březích Dunaje.

Wydarzenia sierpniowe na moście im. Marii Valerii w Komarnie, kiedy słowackie organy administracyjne nie zezwoliły wejść węgierskiemu prezydentowi na terytorium Republiki Słowackiej z okazji odsłonięcia pomnika św. Szczepana w słowackiej części Komarna, są typowym przykładem, w jak smutnym stanie znajdują się długofalowe słowacko-węgierskie stosunki oficjalne. Szczególnie złe są wszakże wzajemne stosunki ośrodków politycznych obu państw. Mocne oświadczenia polityków z obu stron wzbudzają nawet wrażenie, że stosunki obu społeczeństw są w punkcie topnienia lodu. W rzeczywistości tak nie jest. Jeżeli oceniamy realny wpływ tych wydarzeń na współżycie słowackiego i węgierskiego społeczeństwa, możemy na szczęście konstatować (ale jak długo jeszcze?), że w punkcie topnienia lodu są tylko stosunki między słowackimi i węgierskimi politykami. I to ani nie tak z powodu niedawnej kolizji dyplomatycznej, ale przede wszystkim dlatego, że wielka część reprezentacji politycznej reprezentującej w ubiegłym dwudziestoleciu Słowację i Węgry wykazała się i nadal wykazuje w dziedzinie wzajemnych stosunków brakiem fachowości, empatii i zdolności dyplomatycznych.

Na początku lat dziewięćdziesiątych XX wieku dochodziło do wskrzeszania narodowo wygórowanych postulatów (rewizja granic, postulat autonomii terytorialnej dla mniejszości węgierskiej), które były w okresie totalitarnym tłumione za pośrednictwem ideologii internacjonalizmu. Postulaty te jakoby region środkowej Europy wracały do okresu końca lat trzydziestych XX wieku i stwarzały atmosferę rozdrażnioną narodowo. W tym okresie otwarcie mówiono, przede wszystkim wśród przedstawicieli mniejszościowych Węgrów na Słowacji, o definitywnej klęsce wersalskiego systemu pokojowego. Słowaccy Węgrzy wezwali nawet pierwszy demokratyczny rząd węgierski do rozmów o uregulowaniu stosunków terytorialnych.

Na wzajemne stosunki słowacko-węgierskie miał w tym czasie negatywny wpływ styl polityki Vladimira Mecziara (1993-1998), podobnie jak z drugiej strony okres rządów Wiktora Orbana (1998-2002). Działania jak słowackich, tak węgierskich polityków w istotny sposób wykorzystując prosty populizm i prymitywny nacjonalizm tworzył idealne zarzewie dla celowych reinterpretacji sprzeczności historycznych (celowe odgrzebywanie straszaków historii – groźba rewizji, działania irredenty, wytworzenie autonomii) – w wyniku których wzmacniane są nowe struktury umożliwiające rozwój prymitywnego nacjonalizmu. Jego produktem są radykalne ugrupowania prawicowe, takie jak po stronie węgierskiej Jobbik i Gwardia Węgierska (aktualnie nielegalna), a po stronie słowackiej narodowo-populistyczna rządowa Słowacka Partia Narodowa (SNS).

Jest smutnym faktem, że w latach 1989-2009 nie doszło w stosunkach słowacko-węgierskich do żadnej wyraźnej zmiany w porównaniu z okresem lat 1918-1938. Tak samo jak wtedy, i dziś wzajemne stosunki jakby zamarzły na poziomie nacjonalizmu XIX wieku. Stosunki Słowaków i Węgrów są dziś głęboko determinowane wzajemnymi konfliktami historycznymi, które służyły jako trampolina dla ich współczesnej interpretacji. Strona słowacka (politycy i historycy) we wzajemnych polemikach ponownie wraca do oceny działań polityki węgierskiej w okresie po ugodzie austriacko-węgierskiej z roku 1867 i krytycznie ocenia twardą politykę hungaryzacji na terenach zamieszkałych przez Słowaków (zakaz działalności Macierzy Słowackiej, zamknięcie trzech słowackich gimnazjów). Ze strony węgierskiej podobnym węzłem traumatycznym, komplikującym poprawę stosunków słowacko-węgierskich, jest stale żywy wynik Trianonu (trianonska umowa pokojowa z roku 1920). Trianon spowodował rozpad historycznych terenów integralnych Węgier, i przede wszystkim „skazał“ do pozycji mniejszości więcej niż trzy miliony Węgrów. Ci znaleźli się dosłownie przez noc w zgoła nowych warunkach życiowych i państwach, oderwani od swych tradycyjnych centrów kulturalnych i historycznych. Traumatyzm Trianonu, który miał znaczny wpływ na węgierską politykę zagraniczną w przeciągu lat dwudziestych i trzydziestych XX wieku, istnieje nadal w świadomości znacznej części społeczeństwa węgierskiego.

W powstaniu wersalskiego systemu pokojowego brała aktywny udział Czechosłowacja, która jednocześnie włączyła do swego terytorium znaczną część obywateli węgierskich (cca 745 tysięcy obywateli). Podpisanie umowy pokojowej z Węgrami miało dla obywateli węgierskich znajdujących się na terenach tzw. państw - następców definitywny krach nadziei na ponowne włączenie do państwa węgierskiego. Dla czechosłowackich Węgrów okres rozpoczynający się rokiem 1920 stał się walką o znalezienie modus vivendi w granicach państwa czechosłowackiego, w jego strukturach politycznych i społecznych. W CSR węgierskie społeczeństwo do połowy lat dwudziestych XX wieku stopniowo utworzyło stabilne struktury instytucjonalne umożliwiające swe istnienie (miało partie polityczne, prasę, organizacje kulturalne i społeczne) i pomimo, że otwarcie nigdy nie zaakceptowało swego włączenia do państwa narodowego Czechów i Słowaków, aktywnie broniło interesów obywateli narodowości węgierskiej. Społeczeństwo czeskie i słowackie podchodziło do elementu węgierskiego po powstaniu Republiki Czechosłowackiej bardzo ostrożnie – przeważała nieufność, której źródłem były doświadczenia historyczne słowackiej części nowego państwa. Wśród społeczeństwa czeskiego i słowackiego pogłębiał się w ten sposób negatywny obraz społeczeństwa węgierskiego – co Węgier to iredenta i rewizjonista Potwierdzeniem zasadności takiego stanowiska były dla czeskiej i słowackiej społeczności konsekwencje arbitrażu wiedeńskiego z listopada 1938, kiedy doszło do pono-wnego włączenia południowych i wschodnich terenów Słowacji do Węgier, na przykład historycznych Koszyc.

Porażka Węgier sześć lat później i paryska umowa pokojowa z roku 1947 wprawdzie Czechosłowacji straty rekompensowała, ale stosunki obu państw zostały politycznie na długi okres w punkcie topnienia lodu. Do dawnych stereotypów historycznych doszły nowe, które wzajemną nieufność potęgowały – chodzi o wysiedlenie ludności węgierskiej w CSR, polityka resłowakizacyjna, repatriacja obywateli słowackich i węgierskich.

Na początku lat 90. było oczywiste, że nierozwiązywalne spory (czesko)-słowacko-węgierskie będą aktualne w stosunkach dwustronnych. Pozycja Węgier wobec Słowacji była wzmocniona przez rozpad Czechosłowacji (Czesi w ten sposób na zawsze pozbyli się problemu węgierskiego, mimo że to właśnie oni na czele z Edvardem Beneszem mieli decydujący wpływ na przyłączenie terenów węgierskich do CSR w latach 1918-1920). W związku z postawą węgierskiego premiera Antala, który otwarcie mówił o piętnastomilionowej społeczności, można domyślać się, jaką wagę Węgry przywiązują pozycji zagranicznych Węgrów. Ta retoryka narodowa zaostrzyła wzajemne stosunki, co wtórnie powoduje problemy przede wszystkim mniejszościowym Węgrom. Wśród reprezentantów słowackiego rządu przeważał pogląd (i niestety nadal przeważa), że mniejszość węgierska jest swego rodzaju koniem trojańskim i przedłużoną ręką węgierskiej polityki zagranicznej w sąsiednich państwach. Węgierskie rządy prawicowe sprawy zagranicznych Węgrów uważały za jeden z kluczowych punktów swego programu rządowego. Przyjęły również ustawę o Węgrach żyjących w państwach sąsiednich, który na zasadzie etnicznej uprzywilejował jedną grupę obywateli na korzyść drugiej i spotkał się z ostrą krytyką rządów państw z mniejszością węgierską. W wyborach w 2002 roku nowe centrolewicowe rządy węgierskie (P.Medgyessy i F.Gyurscány) określiły jako interes stabilizację stosunków z sąsiadami. Ze względu na fakt udziału w koalicji rządowej słowackiego premiera Mikulasza Dżurindy członków Partii Koalicji Węgierskiej, przynajmniej na zewnątrz wydawało się, że problematyka węgierska na Słowacji jest chwilowo rozwiązana, resp. międzynarodowe włączenie Węgier i Słowacji do struktur europejskich stopniowo zniknie wysuwany przez radykałów postulat autonomii.

Zmianę w okresie relatywnego spokoju w stosunkach słowacko-węgierskich (sprawiło to, że rząd węgierski musiał od roku 2005 rozwiązywać rosnące napięcia wewnętrzne i problemy gospodarcze kraju) przyniosło aż zwycięstwo populistycznej partii SMER w słowackich wyborach parlamentarnych w 2006 roku. Ta nawiązała współpracę z LD-HZDS Mecziara i przede wszystkim z narodowo-populistyczną Słowacką Partią Narodową (SNS). Pikanterii dodaje fakt, że tak bliskie ideowo partie, jakimi są słowacki SMER i Węgierska Partia Socjalistyczna (MSZP), których bazę członkowską tworzą byli komuniści połączeni od lat dziewięćdziesiątych z biznesem, dostały słowacko-węgierskie stosunki polityczne na sam kraj przepaści. Od początku działania nowego słowackiego gabinetu zaczęły narastać konflikty w tempie, który nie ma we współczesnej dwudziestoletniej demokratycznej historii w stosunkach słowacko-węgierskich analogii: chodzi o sporną i dotąd nie rozwiązaną napaść na studentkę węgierską Hedwigę Malinową w Nitrze (2006), akcję policji słowackiej w Dunajskiej Stredie (2008), przyjęcie i stosowanie spornej ustawy językowej (2009), werbalne ataki przewodniczącego SNS J.Sloty wobec byłej węgierskiej minister spraw zagranicznych K.Göncz (2008). To są tylko najjaskrawsze przykłady, słowacko-węgierskie stosunki są na imaginarnym dnie historycznym.