Českoslovenští legionáři v Rusku

Zuzana Lukšová ( 29.9.3012) Českoslovenští legionáři v Rusku za 1. Světové války

Ruští legionáři

Koncem roku 1917 díky náboru československé jednotky čítaly už víc jak 40 000 mužů. V této době se již poprvé dá mluvit o legionářích. Jednotlivé vojenské útvary, tzv. legie, vznikaly jedna za druhou a byly výborně organizované. Masarykovi se podařilo zavčas najít vhodné ruské velitele pro československou armádu a díky tomu už naše armáda konečně měla pevnou pozici.
Diskutovalo se, zda nasadit vojáky ve Francii nebo v Rumunsku. Masarykovi se však nezamlouvala ani jedna z možností – přepravit vojáky do Francie by bylo příliš nákladné, vlastně skoro nemožné. A v Rumunsku, kde válka mohla stejně jako v Rusku skončit každým dnem zhroucením fronty, by zase byli vystaveni přílišnému riziku. Nakonec se rozhodli československé vojáky spíš ze země vyvézt, protože ruské poměry byly den ode dne nestálejší a pád hrozil každým dnem. Tento nápad však přišel pozdě, mobilizaci vojáků překazila bolševická revoluce.

Během konfliktu bylo velice těžké udržet v československých řadách neutralitu. Sem tam někdo zběhl, ale nakonec, hlavně díky další návštěvě Masaryka v Rusku (byl pro legionáře naprostou autoritou), se aspoň ze začátku dařilo držet neutrální postoj.
Spojenci se v té době rozhodli nečekaně podporovat bolševickou armádu: jejich postoj byl podporovat jakoukoliv armádu, jen když bude válka na východní frontě pokračovat. Znemožnila proto v té době už tolik chtěný transport čs. legií do Francie, protože v Rusku bylo třeba každého muže.
Velká část naší armády byla v té době na Ukrajině (posuny našich vojsk nejsou dobře zdokumentované kvůli zmatkům, které nastaly s revolucí) a bylo třeba jim umožnit rychlý odchod ze země. Ukrajina se rozhodla jít proti bolševikům, a to klidně i za pomoci němců. Na Masarykovo naléhaní vydalo spojenecké velení ve Francii prohlášení, že československé legie v Rusku spadají pod jejich velení a je tedy nemožné využít je jako pomocnou sílu v lokálních bojích. Tehdy bylo rozhodnuto přesunout československou armádu do Vladivostoku a odtud je přeplavit do Francie.

V této době se ruská vláda začala pomalu stavět proti naší armádě. Naše armáda byla jako jeden z mála vojenských útvarů dokonale organizovaná a disciplinovaná. A tím byla i určitým rizikem, kdyby se postavila proti revoluci. V březnu roku 1918 se všichni, včetně Lenina, přiklonili k nápadu vyexpedovat ji do Ruska.
Tady však veškerý soulad v názorech končil. Prvních 5000 mužů se sice do Vladivostoku dostali už na konci dubna, další transport byl však stále více prodlužován. Vlaky stály stále delší dobu, což přineslo vynikající půdu pro nedůvěru a rostoucí spory mezi československými vojsky a Rusy. V té době se navíc objevovaly stále více snahy vlákat vojáky do vznikajících ruských gard, což se legionářům zamlouvalo ještě méně.
V té době taky vyšlo najevo, že transport nezdržují jen ruští úředníci, ale i krajané, českoslovenští rudoarmějci. Doufali, že čím déle zdrží legionáře v Rusku, tím větší je šance, že je přejde nadšení bojovat ve Francii a přidají se v Rusku ke „správné věci“.
A pak přišel další zlom. Ve Vladivostoku se vylodili japonští vojáci, což znamenalo definitivní konec nadějí naší armády pro přesun domů. Rusko potřebovalo veškerou železniční techniku pro sebe a přesun cizích vojsk rozhodně nebyl na pořadu dne. Stalin (člen Rady lidových komisařů) navíc v té době začal připravovat plán vzniku československé rudé armády, což byl poslední krůček k otevřenému konfliktu mezi československými legiemi a sovětskou vládou.
První konflikt mezi nyní už znepřátelenými vojsky propukl 14.května 1918, nyní znám jako čeljabinský incident. Ruští legionáři už týdny trčeli v Čeljabinsku a čekali na přepravu. Kolem projížděl vlak s maďarskými zajatci, kteří se vraceli na frontu a jeden z nich vyhodil z vlaku kousek železa. Vlak byl okamžitě zastaven a rozhořčení českoslovenští vojáci se snažili najít viníka. Této snaze padlo za oběť hned několik, pravděpodobně nevinných mužů.
Čeljabinští sověti se rozhodli, že to tak nenechají a druhý den pozatýkali některé velitele. Chtěli tak dokázat, kdo je tady pánem. To byla ale osudová chyba, jako odpověď se legionáři rozhodli pro demonstraci síly. Bez problémů Čeljabinsk obsadili, zajatce osvobodili a hlavně zastavili veškerý další postup cizích vojsk. Situace zůstala na zamrzlém bodě.
Podél celé železnice od Penzy po Irkutsk byly rozmístěny československé jednotky a nebylo jisto, co dál. Masarykovi zástupci se snažili dohodnout se se Sověty, byli ale zatčeni jako rukojmí. Masaryk tedy jmenoval velitele jednotlivých oblastí. Nyní už bylo jasné, že do Vladivostoku je třeba se dopravit na vlastní pěst.
Sověti dostali rozkaz za každou cenu zastavit transporty, odzbrojit československou armádu a nahnat ji do pracovních táborů. Byl to ale rozkaz krátkozraký, sovětská armáda rozhodně nebyla v takovém stavu, aby byla schopna rozkaz splnit. Snahy se sice objevily, ale v drtivé většině neuspěly.
Mezitím menševici spolu s vojenskou pomocí legií vytvořili na Sibiři tzv. Zatímní sibiřskou vládu. Tím potrhli nohy vládě sovětů na Sibiři. Francie zmerčila, že někdo jiný se snaží obnovit východní frontu, což pro ně byl popud okamžitě začít Zatímní vládu podporovat.
V té době byla československá armáda rozdělena na tři skupiny a bylo třeba dopravit ostatní dvě skupiny na bezpečnější sibiřské území. Jako první šla na řadu skupina, která stále ještě držela Čeljabinsk. Ta se postupně dostala až k Omsku, poslední baště sovětů. Ta 7.června padla, čímž se transsibiřská magistrála dostala definitivně do rukou československých armád.

Problémy byly už jen s poslední skupinou, která ještě ani nedorazila do Penzy. Jejich cesta k ostatním byla velmi krvavá, ruské velení (Trockij) bylo rozhodnuto zastavit je za každou cenu. Nejvíce paradoxně bojovali proti Čechoslovákům, kteří stáli na straně Ruska. Vesměs je považovaly za dezertéry a zrádce.
Československé legie byly odpůrci režimu využívány jako hlavní vojenská jednotka. Kromě jiných bitev, kde se vyznamenaly, to byla právě naše úderná skupina, která měla za úkol osvobodit carskou rodinu z Jekatěrinburgu. Když však dorazili na místo, byli Romanovci již mrtví.
Začal nábor nových zajatců, byli jmenování noví velitelé. Stále více bylo jasné, že legie z Ruska jen tak neodejdou. To bylo na konci léta 1918. V říjnu se však karta obrátila. Obnovení východní fronty bylo nemožné, bolševikům se podařilo zorganizovat silnou armádu a legiím se už nechtělo bojovat v cizí nesmyslné válce. Kázeň upadala. Jedno z vyvrcholení situace byla sebevražda oblíbeného důstojníka Švece. Poté, co mu jeho vojáci odepřeli poslušnost, zastřelil se. Tři dny na to přišla zpráva o vyhlášení samostatné československé republiky a o kapitulaci Německa. To byl definitivní konec důvodů setrvávat v Rusku. Legie se pomalinku začaly balit.
Pak ale nastal další nečekaný zvrat. K moci se dostal Kolčak. Velmoci měly pocit, že zlikviduje Sověty a bolševismus, tak ho chtěly podporovat. To znamenalo nechat legie tam, kde byly – jako podpůrnou vojenskou jednotku. Československá vláda je sice chtěla už stáhnout domů, ale potřebovala nutně podporu velmocí. Takže cesta do vlasti byla opět odložena.
Pro podporu armády přicestoval do Vladivostoku Štefánik. Snažil se obnovit upadající morálku a slíbil vojákům, že francouzská intervence Sověty smete a oni se už brzo přes Moskvu vrátí domů (podle jeho kroků ve Francii se dá soudit, že tomu opravdu věřil). Zároveň díky němu mohli odcestovat první vojáci z řad nemocných a invalidů.
Vnitřní problémy Ruska byly stále komplikovanější a udržení magistrály bylo den ode dne složitější. Byla snaha svolat vojenský sněm, ale to vyvolalo mezi vojáky a veliteli jen více sporů. O tehdejší stavu armády nejlépe vypovídá telegram, který byl po sjezdu odeslán Masarykovi:

Československá armáda na Sibiři prosí o pomoc. Není armáda, která by na horské půdě vydržela tak dlouho, aniž by se roztavila. Armáda strádá fyzicky i mravně. Vojsko bez ohledu třídního či společenského přesvědčení je zachváceno touhou po domově. Slyšelo dosud pouze sliby. Konce nevidět. Nervy vojska hrozí prasknutím. Stržením národní armády do třídního a politického boje rozkládá se tato třídně i politicky. Podrobnosti sdělíme delegaci z vlasti.

Každému bylo jasné, že legie musí z Ruska co nejdříve pryč.
Díky svému přece jen zdrženlivému postoji k vnitropolitickým událostem se předešlo obrovským ztrátám na životech. Přesto nemohli velitelé legií uvěřit tomu, jak snadno a lehkovážně Rusko přijalo sovětskou vládu. Různé strany (Kolčak, Semenov), se snažily Čechoslovákům vyhrožovat, aby se aktivně připojili na jejich stranu. Na legie ale vyhrožování neplatilo, takže situace nakonec byla legie vs. ostatní.

V lednu r.1920 už byla situace tragická. Kvůli protikolčavskému povstání postupně kapitulovaly všechny ostatní armády; bojeschopné zůstaly jen rudá armáda a československé legie. Začalo se vyjednávat o příměří, boje neměly smysl. Magistrálu už nebylo možné uhlídat, začal rychlý přesun vojsk. K překvapení všech začala Sovětská vláda najednou přesun podporovat. 7.února 1920 bylo díky tomu podepsáno příměří.Pak už byl slet událostí celkem rychlý. Od 8.dubna se začaly vyklízet pozice legionářů a vše se soustředilo do Vladivostoku.
Tam je rozhodně nečekalo vřelé přijetí. Kvůli inflaci byl rubl prakticky bezcenný a hodně se rozmáhala zločinnost. Bylo obtížné sehnat parníky na transport, a tak poslední československý voják byl naloděn až 2.září 1920. Pravděpodobně se mezi ně zamíchali i nějací Rusové. Domů se vrátilo 56 000 československých vojáků. Padly celkem 4 000, domů k pohřbení ale nikdy nebyli převezeni. Jejich hroby jsou rozesety po celé délce Ruska.

Českoslovenští legionáři v Rusku byli s léty zapomenuti. Přestože za první republiky se těšili nemalé úctě, za protektorátu byli pronásledováni nacisty jako účastníci domácího odboje a zastánci myšlenky svobodného Československa. Po r.1948 byli považováni za nositele Masarykismu a byli podezříváni z protistátní činnosti. Navíc v Rusku působili proti Sovětům, což bylo nepřípustné. Informace o nich zmizeli z knihoven, učebnic i archivů. Teprve po r. 1989 se znovu začaly objevovat fotografie ze soukromých sbírek a začalo se přemýšlet, že legionáři nebyli tak suše záporné postavy, jak je měli ve zvyku prezentovat komunisté. Díky zmatkům v tehdejším ruském úřednictví a snaze komunistů je vymazat však toho po nich moc nezůstalo.

Martin Spahn

1930

Čeští legionáři na Sibiři

Konstantin W. Sakharow

V létě 1917 byly podle nařízení České národní rady v Paříži postaveny tři české divize a přičiněním Masaryka dostal Západ do rukou nástroj, který měl na další průběh revoluce a tím i na průběh války směrodatný vliv. Bolševici se také v prvních měsících roku 1918 dostali, nejdříve uvnitř a na severu evropského Ruska, k moci. I tam měli velké potíže s odporem na vesnicích a u selského lidu. Tím se vysvětlují naděje nacionálně smýšlejícího Ruska, že s pomocí českého sboru bude možné brzy bolševiky porazit. Češi se už dali na pochod do Vladivostoku. Když se obrátili a v červnu a srpnu přišli opět do Kazaně, vyvolala tato zpráva v ruském národě velké nadšení. Avšak tento český postup na Volhu měl jenom účel tlaku na německé velení vojsk, aby ponechalo větší části armád na východě. Tím by byly značně vylepšeny šance maršála Focha na vítězství na západní frontě. Jakmile nebylo nutné se obávat Centrálních mocností, použilo se českých legií k tomu, aby se admirálu Kolčakovi zabránilo ve stabilizaci a záchraně Ruska.

Dvakrát se v roce 1919 se pozvedlo celé nacionální ruské společenství k pochodu proti bolševismu – v obou případech marně. Poprvé za Topol, podruhé za Bajkalské jezero. Češi neuvolnili sibiřskou železnici pro nezbytný přísun a odepřeli každou, byť i krátkodobou pomoc. Nezastavili se nakonec ani před otevřenou dohodou a spoluprací s bolševiky. Nezáleželo ani na tom, zda Rusové postupovali nebo ustupovali – hlavní starostí Čechů bylo, jak před jejich odjezdem nešťastnému obyvatelstvu co nejrychleji sebrat jeho majetek, kořist shromáždit a dopravit na východ. Ještě během cesty k naloďovacímu přístavu byly nakradené věci „zužitkovány“, nebo byl lup zaslán do Evropy ještě před transportem samotného vojska.

České jednotky údajně přijímaly rozkazy pouze od Francouze Janina, vůdce několika branných těles, které na Sibiř přidělily západní mocnosti a Japonsko. Politicky se ovšem od samého začátku hlásili k přívržencům Kerenského. Příslušné vazby zřídil již na jaře Masaryk. Koncem srpna 1918 dal důstojnický sbor Bílé armády najevo svůj úmysl, aby další vojenská opatření neztroskotala na politickém chaosu, a vyzval k vytvoření nové vlády. Češi si vynutili, aby vláda obdržela sociálně revoluční většinu a tím se dostal na vrchol sociální revolucionář.

Sociální revolucionáři se pevně uchytili všude v ruské říši již od začátku války ve společensko-hospodářských zařízeních a odtud pronikli i do vedení a do správy. A i když byli v Petersburgu a Moskvě bolševiky poraženi, východně od Volhy se udrželi až po Vladivostok. Vyhlášení Kolčaka za místodržitele v listopadu 1918 učinilo nové vládě opět rychlý konec – ovšem moc místodržitele nesahala až na dolní konec země. Tam hospodařili sociální revolucionáři a Češi dál ruku v ruce.

Generálporučík Sakharow měl jako Rus tragédii panslavismu a osud, který Češi pro jeho národ přivodili, před očima. My Němci, jako Středoevropané, možná projevíme daleko více zájmu při líčení poměru Čechů a sociálních revolucionářů. Sociální revolucionáři znamenají pro Rusko totéž, co sociální demokracie pro střední Evropu.

Sotva odebral Kerenskij občanským nespokojencům uzdy z jejich slabých rukou, udeřila také hodina pro Eberta a Adlera ve střední Evropě. Temps mohl pak klidně popsat události ze začátku července 1917 v Říšském sněmu jako faktické přenesení ruské revoluce do střední Evropy. Ve styčném bodě sociálně demokratického s panslavistickým hnutím se objevuje Masaryk. On patřil k oběma a stal se proto s jejich úspěchy dějinnou osobností. Panslavismus a sociální demokracie se nejen (1918-1920) navzájem za Volhou podporovaly. Skoro od první hodiny jejich vzniku působily jako zhoubné síly: jedna v celém středoevropském prostoru a druhá ve východostřední Evropě. Vystupovaly a chovaly se jako smrtelní nepřátelé daného historického uspořádání Evropy 17. a 18. století. Uspořádání postavené na existenci tří knížecích rodin Romanovců, Hohenzollernů a Habsburků. Panslavisté a sociální demokraté se svojí zhoubnou agitací doslova zamořili zmíněné velkomocenské ústrojí už dávno před světovou válkou jako žíravá kyselina. Podíl, který měl panslavismus na přípravě světové války a vliv, jež měla sociální demokracie na její ukončení, podemlely společenství a sílu odporu oněch tří mocností a zpečetily jejich osud.

Sociální demokracii nelze narozdíl od panslavismu považovat za nástroj Západu. Ale pomoc, kterou mu nevědomě poskytla, byla pro něj ještě důležitější. Úsudek nad tím dopadne pochopitelně různě – podle toho, zda v sociální demokracii vidíme nepřítele liberalismu, nebo naopak jistou závislost na něm. Prokázalo se, že sociální rozvrstvení střední Evropy je až příliš závislé na zemědělství a dělnictvu. Bismarck proto mohl klidně přijmout rozhodnou bitvu, nabídnutou mu liberály. Odrazil je ve dvou velkých střetnutích 1862-1867 a 1876-1879. Muži jako biskup z Ketteleru nad Rýnem a Karl Lueger v Rakousku úplně srazili liberalismus ve střední Evropě. Možná se v prodloužení této linie objeví i Mussolini. S vystoupením sociální demokracie dostal ale Západ opět možnost srovnat bojovou situaci. Agitační příprava útoku na stávající pořádek byla dána proletariátu, sociální požadavky byly předsunuty před liberální naděje. Politická vůle ovšem stále usilovala o prosazování demokracie Západu do střední Evropy. S tím se také během války dostaly panslavismus a sociální demokracie na jednu a tutéž rovinu.

Hlavní list říšsko-německé sociální demokracie Vorwärts se ve svém stanovisku k vraždě arcivévody–následníka trůnu začátkem července 1914 domníval (toto vyjádření bylo nedávno citováno ve spisech politického kolegia od Curta Schoena v jeho knize Vpřed a vyhlášení války), že nacionální revoluce jako předvoj sociálních revolucí jsou současně i revoluce buržoazie dokončující revoluce proletariátu. Ve světové válce ale sloužilo revoluční hnutí naopak sociální demokracii k tomu, aby nacionálním revolucím ve východostřední Evropě urovnala cestu. Proto bylo pro průkopníky nacionálních revolucí snadné získat jakýsi „náskok“ před sociální demokracií. Protože byla válka, vyhrálo vedení, které mělo zahraniční ambice a cíle. Nacionální očekávání panslavismu bylo zahraniční problematikou nasyceno. Internacionalismus sociální demokracie je proti tomu jenom heslo pro údajné vyplnění zahraničních cílů. Stará se pouze o otázky ústavní a mzdové.

Nakonec ovšem sklidili sociální demokracie i panslavismus z války pouze to, co jim západní mocnosti dopřály. Sociální demokracii účast odborů na politické moci a Čechům státní suverenitu, která je jenom domnělá a proto je nutí dělat Francouzům sluhu a vazala. Střední Evropa proto od té doby žije pod tlakem zřízení ve Versailles – ve stylu nového sociálního vrstvení a obojetnictví mezi západním kapitalismem a východním bolševismem.

20. března 1919 zveřejnila Vossische Zeitung ve svém č. 145 článek z mého pera, který se probíhající revoluci v Rusku pokusil aspoň prozatímně vysvětlit a zhodnotit. Tam bylo nakonec řečeno: „Válka se protáhla do délky. To by se car opět rád dohodl se Centrálními mocnostmi. Instinkt pro to, co by ruské velmoci dělalo dobře, i jeho diplomacie v něm ještě neodumřely. Intelektuálové a Anglie, do jejichž závislosti se po porážkách v Mandžusku dostal, mu stejně nedůvěřovali. Anglie se nikdy nezbavila strachu, že by se mohl vrátit k oné velkolepě založené politice, v jejímž znamení nastoupil na trůn. Oni se proti němu spikli a dnes jej porazili a svrhli.

V Německu se právě během války namnoze oživilo vědomí, že by se Rusko a Německo mělo v posledním čtvrtstoletí vzájemně podpořit a tak společně postupovat k světovládě. Dopadlo-li to jinak, tak na tom mají svůj ohromný podíl veřejné mínění a státnické umění Německa. Ale doufejme, že si naše armádní vedení uvědomilo, že Anglie onen ruský výjimečný mír zachránila jen za cenu zběsilé hry s ohněm. Rusko praská ve svých švech. Co by to mělo za cenu, kdyby na něj mohla okamžitě udeřit Hindenburgova kladiva! I dnes je ještě nejjistější možnost pevným uchycením Ruska a vírou, že si monarchie zachová zdravý úsudek v zahraniční politice. Anebo, že když země cara skutečně praskne, řekne poslední slovo náš dobrý meč a ne anglická lstivost.“

My jsme již nemohli carovi pomoci. Protože se i Rakousko-Uhersko a Německá říše hned nato dostaly do kleští, kterými Západ disponoval – panslavismem a středoevropskou sociální demokracií. Naše vlastní dynastie padly a náš národ, tak jako ruský, byl s nemohoucností ubíjen. Rusové a Němci prožívali od té doby časy vlastenecké bídy.

Budiž mi dovoleno s ohledem na to vše zakončit předmluvu jednou osobní vzpomínkou. V lednu 1929 mne přivedl umělecko-dějinný podnět k vévodovi von Leuchtenbergu do Seeonu. Odpoledne, v pánském pokoji se při šálku kávy stočila rozmluva na politické záležitosti. Vévoda mi vyprávěl o generálu Wrangelovi a navrhl mi vzájemné setkání. Nikdo by mi nemohl říci lépe než Wrangel, jak hluboká propast vyvstala mezi Rusy a západními mocnostmi, on v té věci zažil jen a jen zklamání. Kdo kdy v Rusku bojoval pro ideu Trojspolku, dnes ví, že budoucnost Ruska je v předpokladu obnovení starých dobrých vztahů k Německu. Já jsem se již s generálem Wrangelem nesetkal. Po několika málo týdnech již nebyl mezi živými – a v létě zemřel i vévoda von Leuchtenberg.

Při všech příznivých slovech, která generálporučík Sakharow věnuje rusko-německému přátelství a z nichž vyznívá hluboké pohnutí, mi ona rozmluva přišla opět na mysl. Společné neštěstí vlévá těm, které postihlo, přirozenou náklonnost k sobě. Ale u těch pocitů, které generálporučík Sakharow vyjadřuje, se jedná, jak se můžeme právem domnívat, nejen o to. Jde o jednotný způsob nazírání a shodnou politickou vůli, kterou pochopil a vyznával.

nassmer.blogspot.cz/2010/10/cesti-legionari-na-sibiri.html

Účelem mé knihy bylo sepsat události neslýchané ničemné zrady Čechů na Sibiři. Tato děsná setba, která byla v letech 1918 až 1919 na Sibiři zaseta, jednou dozraje a z této krví zborcené ruské země bude před celým světem požadovat soud a odplatu. Do té doby zůstává naší povinností shromažďovat všechny důkazy a průkazný materiál a čelit českým lžím. Existuje jenom jedna pravda a tato pravda dříve nebo později zvítězí.

Konečný výsledek války rozdělil národy ne na vítěze a poražené, nýbrž na výherce a na ty, kdo ve hře prohráli. Tak jako v Brest-Litevsku stálo rozhárané Rusko proti ještě zdravým centrálním mocnostem, tak stálo ve Versailles zhroucené Německo proti čerstvě vyzbrojeným a mocným západním mocnostem. Rusko a Německo sdílí společný osud – ne jako, řečeno obrazně, poražení, ale jako neúspěšní hráči ve světové válečné ruletě. Neboť i Rusko patří mezi docela vydrancované a musí za své chyby pykat daleko víc než ostatní státy. Přesto se ale bude muset do budoucnosti s Ruskem počítat. Světové mocnosti vědí, že úpadek této obrovské země je jen přechodný a že přijde čas, kdy Rusko povstane z popela jako Fénix. A pak toto nové Rusko zúčtuje v věci §§ 116-117 versailleské smlouvy ne s Německem, nýbrž s tvůrci této smlouvy.

Jak už bylo řečeno, bylo Rusko přenecháno samo sobě, ale je jisté, že by se i přes svůj oslabený stav s bolševismem vyrovnalo, kdyby jej nezasáhl zrádcovský úder do zad. Tento Kainův čin provedli Češi na Sibiři, kde bylo centrum ruské nacionální vlastenecké obrany a kde se právě vytvářela nová ruská státní moc. Jiné označení než zrádný úder do zad pro tuto pobuřující zradu není. Když už dávno tuto dýku drželi skrytou v ruce, nazývali Rusy stále ještě milovanými bratry a Rusko „mateřskou zemí“. Já jsem stál jako vojevůdce a současně jako jeden z nejbližších spolupracovníků admirála Kolčaka ve středu největší tragedie ruského národa a spoluprožíval onu zvrhlou roli, kterou tehdy Češi na Sibiři sehráli. Oni zradili ruskou Bílou armádu a její vůdce, spolčili se s bolševiky, uprchli jako zbabělá horda na východ, spáchali na bezbranném obyvatelstvu násilí a vraždy, vyloupili státní i privátní majetek v hodnotě několika set milionů zlatých rublů a odtáhli to vše ze Sibiře domů.

Může se stát, že ne až po staletích, nýbrž již za málo desetiletí budou národy této země při hledání politické spravedlnosti spolu opět bojovat. Kosti českých legionářů na Sibiři budou již ztrouchnivělé a jejich loupež a ostatní zločiny téměř zapomenuty. Nikdy ale nemůže a nesmí být zapomenuta jejich zrada a nevyslovitelná utrpení, které způsobili Rusku. Z úst k ústům, z otce na syna bude tento hanebný čin přenesen na budoucí pokolení. Češi si sami sobě postavili pomník hanby s navěky nesmazatelným nápisem: Toto je dílo československých vojsk na Sibiři.

Rusko se jednou bude českého a slovenského národa tázat, jak se k těmto zrádcům tyto národy postavily a jak potrestaly všechny provedené hanebnosti. Čeští politikové, zakladatelé nového státu, nepohnali tyto zločince k zodpovědnosti a ani je neodsoudili. Naopak, korunovali je zářivým věncem a představovali je veřejnosti jako hrdiny. Později uvedu výroky dvou českých státníků, prof. T. G. Masaryka a dr. Beneše, jak bylo veřejné mínění civilizovaných zemí o skutečné české úloze na Sibiři oklamáno a obelháno. Masaryk a Beneš si myslí, že nemohou být obviněni ze lži, protože Sibiř je daleko, protože v Rusku není v současné době fungující státní moc a bolševici sami mají největší zájem na tom, aby nic z těchto událostí nebylo odhaleno.

I zástupci zemí Dohody, kterým je chování Čechů známé, tato fakta utajují a uchovávají v hlubokém mlčení. Vlivem všech těchto okolností se veřejné mínění kulturních zemí nachází v úplné neznalosti nad skutkovou podstatou věci – a to zvláště pod vlivem promyšlené české propagandy. Jistě není jen úkolem Ruska, aby byla tato temná aféra postavena do pravého světla – je to úkol každého slušně smýšlejícího člověka každého národa. „Je to věc svědomí všech pravých demokratů“ – tak to bylo zdůrazňováno z české strany – i to, že „pravdu je nutno bezohledně odkrýt“.

Zájem celého světa vyžaduje jednoznačná odsouzení jednání Čechů v Rusku. Nestane-li se tak, pak zůstane v Evropě stát, který přechovává beztrestně nejen vrahy, podlé násilníky a zloděje, ale ještě je odměňuje vedoucími úřady a oslavuje jako hrdiny.

Dokumentární materiál z tehdejších dob byl shromážděn a nachází se v této knize, která je určena k desetiletému „jubileu“ české anabáze z roku 1920.

Masaryk zůstal skoro celý rok v Rusku. Navštívil Petersburg, Moskvu, Kyjev a Vladivostok. Vstoupil do jednání se všemi stranami a účastníky, ale odmítl, jak sám hrdě vysvětluje,

nabídku ke spolupráci od generálů Alexejeva a Kornilova (5). Tito začali tehdy svou vlasteneckou práci, bohužel na příliš široké demokratické bázi, v níž jim byla věrnost vůči spojencům v zásadě přednější než služba vlasti. O mnoho více se Masaryk připojil k levému táboru Rusů.

Československý sbor se nacházel na podzim 1917 na Ukrajině. Za prvé přistoupili Češi k jednání s ukrajinskou vládou. Pak se náhle od tohoto úmyslu odvrátili a Masaryk uzavřel osobně smlouvu s bolševickým vrchním velitelem Muravjevem (6). Mezi oběma muži vzniklo dokonce určité přátelství. Masaryk připustil, aby do českých pluků vstupovali bolševičtí agitátoři a tak došlo částečně k bolševizaci Čechů. Kromě s Muravjevem vstoupil Masaryk do bližšího styku s řadou dalších revolučních vůdců polobolševického typu. Česká národní rada vzala do jejich řad ultrasocialistické elementy ze všech přeběhlíků a osob ze zajetí. Tím československý sbor významně podpořil věc ruské revoluce. Jakým účelům to mělo sloužit, ještě uvidíme.

Masaryk učinil během svého pobytu v Rusku od května 1917 do dubna 1918 následující opatření: Českoslovenští váleční zajatci byli překřtěni na legionáře. Tento název se objevil tehdy v Rusku poprvé. Pak bylo těmto legionářům doporučeno nasadit veškeré síly k vytvoření svého nového státu – aniž se kdo staral o nějaké morální zábrany. Ruští důstojníci byli z většiny velitelských míst odstraněni. Veškeré úsilí Čechů teď směřovalo k tomu, dostat se z Ruska pryč a posílit západní frontu ve Francii. Masaryk cestu stanovil – nejkratší cesta vedla sice přes Archangelsk a Murmansk po moři do Francie, ale byly velké obavy z německých ponorek. Masaryk a Češi se tedy rozhodli pro cestu přes celé Rusko k Tichému oceánu – a dostali k tomu od bolševiků náležité svolení. Na jaře 1918 byl československý sbor naložen a transportován po velké sibiřské dráze od Penzy až do Vladivostoku.

Vojensky viděno, bylo povstání Čechů řadou malých bezvýznamných šarvátek, bolševici měli na Sibiři velmi malé vojenské síly. Mnohá města byla zcela bez jakékoli pomoci Čechů zabrána ruskými důstojníky a dobrovolnými vojenskými oddíly – kupříkladu Omsk, Irkutsk a Čeljabinsk. Češi ovšem, aniž by dali jednu jedinou ránu, demonstrovali hrdě a důstojně svůj nástup do měst, nechali se místním obyvatelstvem oslavovat a hlavně ihned přikročili k rekvizici ruského státního majetku.

Zprávy Čechů o vojenských hrdinských činech svých krajanů jsou jen produkty nejživější fantazie. Celý průběh neměl vlastně ani charakter válečné operace, nýbrž trestné výpravy. Ztráty Čechů od Kazaně až po Vladivostok nestály ani za zmínku.

Zveřejnil jsem krátký výňatek ze zprávy jednoho ruského frontového důstojníka, poručíka W. K. E., který prodělal celé polní tažení na Sibiři: „Zatímco jsme pronásledovali ustupujícího nepřítele podél železniční trati mezi Sadrinskem a Bogdanovičem – to bylo v červenci 1918 – narazila naše vojska u stanice Bogdanovič na silný odpor. Oddíl u Sadrinska, u něhož jsem byl pobočníkem, byl odvelen k obchvatu nepřátelského křídla do Grjasnovska. Po 24 hodinovém boji se nám podařilo nepřítele z osady vytlačit a ukořistit dva pancéřové vlaky rudých. Brzy na to jsme se setkali s útvarem české armády, který pomalu pochodoval do Jekatěrinburgu. Náš útvar měl za úkol přemístit se co nejrychleji na sever a předal proto pancéřové vlaky do přechodné ochrany Čechům. Předávací dokumenty o tom byly podepsány od ruských i českých zástupců. Oba pancéřové vlaky ale už nikdy nebyly od Čechů vráceny. Češi si je ponechali jako svůj majetek. Všechny reklamace u českého velitelství byly naprosto bezvýsledné. Srpen a září 1918 přinesly pro náš oddíl obzvlášť těžké boje. Ten byl tehdy přejmenován na 19. petropavlovský pluk. U Irbitu na výšině u Samocvet-Kordonu čekal naše vojáky tvrdošíjný odpor. Náš velitel, plukovník Smolin, žádal a prosil o dotyčné pancéřové vlaky, které měli Češi v držení. Sami jsme totiž měli jen nouzově zhotovený vlak, jehož ochranu představovaly pískové pytle položené na obyčejné trámy. Dvoudenní boj nám přinesl velké ztráty a jen částečný úspěch. Český pancéřový vlak nám neposkytl žádnou pomoc; celou dobu se zdržoval v chráněné oblasti železniční trati a odmítl náš nouzově zhotovený vlak následovat, i když jsme se odvážili k jednomu nájezdu a podařilo se nám pancéřový vlak bolševiků poškodit. Češi při tom nevypálili ani jednu jedinou ránu.

Po bitvě nám Češi vysvětlovali, že nás musí opustit. Ovšem předtím přišel velitel českého pancéřového vlaku k našemu veliteli a požadoval písemné potvrzení o účasti Čechů v boji. Plukovník Smolin se dostal do rozpaků, protože opravdu nevěděl, jak na to odpovědět. Požádal proto českého velitele – protože počítal s jeho slušností – o vlastní sestavení obsahu textu. Já jsem se posadil k psacímu stroji a Čech diktoval. Mimo jiné mi zůstala v paměti následující věta: „Mužstvo českého pancéřového vlaku bojovalo jako lvi.“ Plukovník Smolin si hotovou písemnost přečetl a překvapeně a zkoumavě se na českého velitele podíval. Ten ale pohled drze opětoval a nehnul ani brvou. Smolin utrápeně vzdychl, list podepsal, dal jej tomu Čechovi a odešel, aniž mu podal ruku. Hned na to nás český pancéřový vlak opustil navždy.

Až později přinesli naši ranění ze vzdálených bojišť jeden žertovný rým: „Bije se Rus blízko a v dáli s Rusem silně – Čech zatím krade cukr rád a pilně.“ V zádech sibiřské armády se to jen hemžilo – spekulovalo se, obchodovalo, kradlo a rabovalo. Vojáci, kteří přicházeli na frontu, vyprávěli nekonečné příběhy, jak si Češi přivlastňovali ruskou armádní výstroj, munici a zásoby, zkrátka všechno, co nebylo zrovna přikováno nebo přibito. Ve městech zabavovali ty nejlepší byty a na železničních stanicích rekvírovali ty nejlepší lokomotivy a vlakové soupravy. Velké rozhořčení vyvolala bezohlednost českého „generála“ Gajdy, který po dobytí Jekatěrinburgu nenašel pro sebe a svůj štáb žádný jiný byt než dům průmyslníka Ipatjeva, ve kterém byla krátce předtím zavražděna carská rodina. Gajda nechal podlahy a schodiště vydrhnout a vše tak upravit, že byly téměř všechny stopy zločinu smazány.

Bez ruského přispění by české povstání k ničemu nevedlo. Češi znali tento kraj příliš málo, byli by od sebe brzy odděleni, rozprášeni do malých skupin a zničeni bolševiky. Veškeré hlavní akce Čechů byly řízeny ruskými důstojníky. Mohu uvést jména jako Stěpanov, Bogoslovski a Ušakov – poslední padl v boji u Bajkalu. Všude tam, kde se nejednalo o přímý boj, zdržoval se ruský válečník skromně v pozadí a dával přednost Čechům. Nezáviděl jim, že je národ zahrnoval květinami a dary a vítal je jako osvoboditele.

Vzpomínám si na hrozné deprese, které vládly během mého několikaměsíčního zajetí v Astracháni. Komunisté tam vládli s neslýchanou krutostí – zvláště když se kozákům nezdařilo jejich povstání. Kdo nebyl zavražděn, strádal ve věznicích, nebo se vystrašeně držel v úkrytu. Naše tamní antibolševická liga se ztenčila na několik tuctů mužů. Na nějaký samostatný postup nebylo ani pomyšlení. Pak přišla zpráva o vítězném výpadu Čechů podél sibiřské magistrály.

Bolševici tím byli zastrašeni na nejvyšší míru a jejich smrtonosná pěst se okolo již tak zmučených obyvatel města ještě víc sevřela. Kdyby ale mohli jen tušit, s jakou radostí a horoucí touhou se naplňovala jejich srdce a jak netrpělivě očekávali blížící se pomoc Čechů! Konečně by tedy měl být tomu krvavému utrpení konec! Naděje těchto zotročených lidí doslova splétala věnce slávy Čechům a povyšovala je na bohulibé osvoboditele. Byla to vhodná příležitost, jak snadno a levně dosáhnout cti a vážnosti. Čeští vojenští náčelníci si tohle vše přisvojili a později tak učinili i jejich političtí vůdci, v prvé řadě Masaryk a Beneš. Ti tímto vytvořili legendu o české anabázi na Sibiři.

Následná svědectví budou na tyto skutečnosti vrhat nové světlo.

V létě 1918 si mocnosti spojenců naprosto nebyly jisté, zda válka dopadne v jejich prospěch či nikoli – stále se obávaly porážky. Proto se dohodly učinit všechno, co se dalo doslova vyždímat z Ruska, které se svíjelo ve smrtelných křečích. Po prvním vydařeném výpadu Čechů podél Sibiřské magistrály jim byl dán z Paříže rozkaz zastavit se na Volze a vytvořit východní frontu.

Pohledy celého světa se tehdy obrátily k Uralu. Na Volze se vytvořila nová fronta. Rusové a Češi dobyli bez velké námahy Ufu, Buzuluk, Samaran, Syzraň, Simbirsk, Chvalynsk a Volsk. 7. srpna 1918 byla dobyta zpět i Kazaň. Rudí prchali, kde se jen bílá vojska ukázala. Elitní útvar rudých, zvaný Garda revoluce, se rekrutoval z Lotyšů, Číňanů, námořníků a trestanců. Bojoval částečně na jihu proti tam zformované Bílé armádě, částečně v centru ruské říše proti selským povstalcům.

Způsob jednání Čechů proti nepříteli byl do krajnosti krátký a pádný. Každý Němec nebo Maďar, který jim padl do rukou, byl bez okolků zastřelen. Tentýž osud čekal každého rudého vojáka, pokud byly v jeho kapsách nalezeny nějaké hodnotnější věci. (9)

Všeobecné nadšení nad osvobozením od bolševického útlaku bylo tak velké, že každý, kdo mohl této věci jen trochu posloužit, činil vše s radostí a s mnohými věcmi se smířil. Naše tehdy ještě nezničená inteligence vysílala po tisících svoje mladičké syny k Bílé armádě. Ať již generál nebo voják, školák nebo venkovský člověk – bok po boku stáli v řadách dobrovolných bojovníků.

Bravurní výkony byly na denním pořádku. Mimo jiné se zvlášť vyznamenal jeden mladý plukovník z generálního štábu V. O. Kappel. (10) Byl všude, kde se jednalo o nebezpečné záležitosti a vždy se mu dařilo nepřítele poškozovat. Jeho šílená smělost dokonce strhávala i Čechy a bylo to, jako by se kráčelo od vítězství k vítězství. Ale opět připadal všechen dík, všechno nadšení a jásot Čechům. Jako osvoboditelé vstupovali do ruských měst, byli oslavováni, nošeni na rukou a obdarováváni vším, co se jen darovat dalo – dávalo se podle ruského způsobu z celého srdce a bez míry.

Dosud i mnozí méně zásobení Češi byli nyní bohatí a rostla jim chuť na další majetek. Od nynějška bylo „rekvírování“ ruského státního majetku principem, který se velmi brzy začal vztahovat i na privátní majetek – na vše, co se hodilo vzít si s sebou. Ruská vojska se zpočátku k těmto věcem chovala naprosto lhostejně: „Berte, berte si všechno co chcete, jen když pomůžete osvobodit naši vlast od bolševiků.“

Aby byl konečně tento zmatek nějak usměrněn, byl koncem srpna a v září svolán do Ufy říšský sněm k vytvoření jednotné autoritativní vlády. Nesešli se jen zástupci všech místních vlád, ale i vyslanci politických stran. Hlasy byly rozdělené. I když nebyli k poradám připuštěni monarchisté, dosáhli národovci přece jen většiny hlasů. Krom toho bylo významné, že armáda se svými dobrovolníky stála za národovci.

Tehdy poprvé zasáhli Češi veřejně do politických záležitostí Ruska. Na zasedání se nečekaně objevil vyslanec československé armády, dr. Bohdan Pavlů, v doprovodu členů komitétu České národní rady. Prohlásil: „Jestliže se ihned nesestaví jednotná ruská vláda, opustí Češi bitevní linii. Jako právoplatnou vládu mohou ale uznat jen tu, která by se skládala z členů samarského sociálně-revolučního komitétu Kerenského a Černovského strany.“

A tak tedy vrhla sovětská vláda svá nejlepší vojska do boje o Kazaň. Ochrana tohoto města byla svěřena jednomu starému vojáku, českému plukovníkovi Švecovi. Ten měl velký vliv na české vojáky, kteří se také pod jeho velením bili proti bolševikům s velkou tvrdošíjností. Byli ale příliš zvyklí na lehká vítězství a energický úder bolševiků je brzo vyvedl z míry a jejich bojovnost se den ode dne zmenšovala. Plukovník Kappel se jim snažil pomoci tím, že se svými dobrovolníky vpadl nepříteli do zad. V tomto nejkritičtějším okamžiku se Češi na svých politických schůzích rozhodli neuposlechnout rozkazů svého velitele Švece a rozhodně prohlásili, že své pozice již déle držet nebudou.

Situace ruských vojsk byla velmi tíživá. Jen za cenu velkých ztrát je rychlý a odvážný plukovník Kappel mohl stáhnout. Vojska byla zachráněna, nikoli však Kazaň. Češi opustili bráněné území – tajně, aniž by komukoli dali o svém úmyslu vědět. 9. srpna bylo toto město opět v držení bolševiků. „Obrana města Kazaně,“ píše jeden očitý svědek, „byla labutí písní československého pochodu.“ (13) Po dalších dvou dnech následovalo vydání Simbirska, potom padl Volsk, Chvalynsk, Syzraň. Češi všude opouštěli své pozice, aniž by aspoň vyčkali na útok rudých – prostě už vůbec nebojovali. Zůstali jen věrni svému principu, že všechno to, co se dalo z ruského majetku odtáhnout a získat, to také odtáhli a ukořistili. Je třeba si přitom uvědomit, že tehdy byly na Volze obrovské zásoby pro frontu již z let 1916 a 1917. Jakmile si Češi naložili svůj lup na veškeré vlaky, které jim byly po ruce, odtáhli na východ. Za nimi se valila jako obrovská vlna spousta nešťastných uprchlíků od Volhy. I zde zůstalo ruské vojsko věrné svému poslání a krylo ústup Čechů jako zadní voj

Nálada v samotné české armádě klesla na bod mrazu. Krádeže a dezerce byly promíjeny. Vůdcové a národní rada v tom byli sami příkladem. To byli praví dobrodruzi, obskuranti a v oněch dnech již skoro přívrženci krajní levice. Aby se mezi vojáky stali populárními, neštítili se žádné demagogie. Vinou Čechů tehdy tekla krev a slzy v proudech. Tehdejší vedoucí československého komitétu byli Pavlů, Girsa, Patejdl, Medek a Blagoš. Jeho duší byl však jimi vyvolený revoluční hrdina, Tomáš Masaryk.“ (15)

Mezi 50 000 Čechy byl jen jeden jediný muž, který tuto hanbu svých krajanů nemohl přežít: plukovník Švec, který vedl akci u Kazaně. Ten držel vojáky svého pluku nejdéle v pořádku, ale nakonec mu i oni odepřeli poslušnost. Ještě jednou svolal své vojáky, pronesl k nim plamenný projev a doslova je prosil, aby přišli konečně k rozumu a nedělali svému národu takovou ostudu. Ani to nepomohlo. Vojáci opustili frontu. Plukovník se vrátil do svého železničního oddílu a střelil si kulku do hlavy.

Za frontou si Češi pozorně hlídali uloupený materiál. Nutno uvést aspoň malou ukázku věcí a hodnot, které hodlali vyvézt (20). Kořist Čechů nebyla velká jen co do kvantity, ale také podle své kvality a rozmanitosti. Bylo tam snad vše, na co si člověk vzpomene – vojenské oblečení v nevídaném množství, zbraně, munice, balíky látky, potraviny, obuv všeho druhu, kovy, surový materiál, drahé stroje a součástky, dobytek na porážku. Jen léků nakradli v hodnotě 3 milionů zlatých rublů, kaučuk a gumu za víc než 40 milionů rublů a z tjumeňských dolů obrovské množství mědi. Neštítili se ani ukrást knihovnu a laboratoř Permské university. Celý obsah jejich lupu se již nikdy nedá přesně vyčíslit. Počítáno s nejnižšími čísly by to byla pro Rusko kontribuce o několik set milionů zlatých rublů víc a o mnoho tak přesahovala kupříkladu válečné odškodnění Německa od Francie v roce 1871.

Jedna část české kořisti byla ihned na místě za vysoké ceny rozprodána, druhá naložena do vlaků k transportu. Češi si kromě mnoha lokomotiv přivlastnili víc než 20 000 vagónů. Na každé dva Čechy připadl jeden vagón. Pro vlastní transport vojska nebylo toto množství vagónů nutné, sloužilo hlavně k přepravě uloupené kořisti.

Kdyby se Kolčak se svojí armádou nestal obětí české zrady, mohly dějiny Ruska vypadat úplně jinak. Německo by mohlo jednat s nacionálním a tvořivým Ruskem – a ne s bolševismem, který ohrožoval celý svět. Protože Kolčak neměl proti Německu žádné předsudky, označovali Francouzi Kolčaka a jeho spolupracovníky za germanofily. Čechům byl od začátku trnem v oku.

Admirál Kolčak věděl, že Češi na Sibiři dál nezůstanou, ale ani on neměl potřebnou vojenskou sílu, aby je vyhnal ze země.

V druhé polovině listopadu přijeli do Vladivostoku francouzský generál Janin (22) a Slovák Štefánik (23) – první ministr války nové československé vlády. Ten mezi těmito lidmi představoval výjimku. Byl to muž ráže plukovníka Švece.

Beneš ho ve své knize nazývá idealistou. Když Štefánik viděl, jak se Češi chovají, byl doslova ohromen hrůzou. Dal si za úkol ihned zlikvidovat Českou národní radu, donutit českou armádu k disciplíně a postavit ji de facto pod velení generála Janina. Zde ovšem narazil na odpor ze všech stran. Stejně jako čeští důstojníci, tak i čeští politici se ostře postavili proti němu – obzvlášť česká soldateska. Štefánik se pak vracel do Prahy s nepořízenou. Před svým odjezdem nám zdůrazňoval, jak hluboce je zklamán potupou a hanbou, kterou se čeští legionáři zapsali do nejnovější stránky českých dějin.

Zatímco Bílá armáda pevně držela frontu na Uralu, lenošili Češi v záloze, čachrovali a spekulovali. Neobchodovali jen se svým lupem, obstarávali si zboží i z Dálného východu. Aby obchody mohly mít dobrý průběh, zabrali si bez nejmenších výčitek svědomí ke svým potřebám i železnici – ta už sotva stačila pro nejnutnější transporty pro obyvatelstvo i utečence od Volhy. Těch 50 000 Čechů si přivlastnilo dispoziční právo na jednu třetinu všech dostupných transportních prostředků, což znamenalo přísun několika metráků zboží v měsíci na jednu hlavu. Přirozeně, že jen malá část tohoto zboží sloužila legionářům k zásobování proviantem. Daleko větší díl sloužil výhradně jejich „obchodům“. I mnohem později, po skončení války, trpěla Sibiř velkým nedostatkem zboží. Češi se nezastavovali jen u toho. Zadávali za vysoké poplatky prodejní práva a čekatelství na celé vagóny a náklady. Byli to obratní spekulanti a dokázali ze všeho vytěžit velké zisky.

To je ta pravá skutková podstata, kterou Beneš, dovedný režisér české zahraniční propagandy, dokázal následně zformulovat: „Zvláštní uznání zaslouží vědecko-finanční a kulturní práce naší sibiřské armády. V ní se projevil, jak si myslím, nejlépe genius naší rasy. V mase našich vojsk se brzy našly nejsilnější individuality, které uměly práci organizovat a vést, ale byly chápány a podporovány i od obyčejných vojáků.“ (24)

Trpělivost ztratil nakonec sám Kolčak a rozhodl se využít všech prostředků, aby řádění Čechů zarazil. Měl v úmyslu podrobit všechny Čechy před jejich naloděním ve Vladivostoku zavazadlové revizi. Za tím účelem měl být za účasti spojenců ustaven revizní komitét. Ten by jistě nemohl svá zjištění popírat a odhalení českých zlodějů by se stalo velkolepým divadlem. O úmyslu Kolčaka se bohužel Češi brzy dozvěděli. Aby tento plán zmařili, rozhodli se čeští vůdcové k otevřené zradě. Jedno jim totiž bylo jasné – čím více moci by získala říšská vláda, tím rychleji a jistěji by se přiblížil den odplaty a trestu za zločiny české soldatesky v Rusku.

Sibiřská železniční trať měří tisíce kilometrů a probíhá nekonečnou stepí a tajgou. Na tuto dráhu zaměřili svoji pozornost i bolševici, protože zásobovala frontu proviantem. Bolševici organizovali loupeživé bandy, které se skrývaly v lesích a na vyhlédnutých nebezpečných místech dokázaly vlaky vykolejit, přepadnout a vyrabovat. Železniční komitét se rozhodl nechat celou trasu vojensky hlídat. Za tímto účelem byla trať z Vladivostoku až po Bajkal přidělena Japoncům, trať podél Bajkalu 30. americkému pluku a Rumunům, trať z Irkutska přes Tomsk až do Novonikolajevska třem českým divizím a trať z Novonikolajevska až po Barnaul Polákům. (28)

ak došlo mezi Českou národní radou a sociálními revolucionáři, kteří zůstali na Sibiři, k tajné dohodě. Správa tak životně důležitých konzumních spolků byla od začátku v rukou sociálních revolucionářů. Doslova neviditelnými vlákny se spřádalo spiknutí až do Moskvy. Dohoda byla sjednána již v letech 1917-1918. Byla založena na Masarykově plánu z Kyjeva nahrát vládní moc do rukou sociálním revolucionářům. Podle nové dohody měli Češi učinit vše, aby zlomili moc Kolčaka a přivedli zpět k moci sociální revolucionáře. Za to bylo Čechům slíbeno, že si mohou vzít svůj lup s sebou. Toto ujednání zůstalo přirozeně tajné

Masaryk se snažil tento strach u spojenců podle možností podněcovat. Ve své knize uvádí memorandum (27), které zaslal 10. dubna 1918 spojencům při návratu z Ruska přes Tokio. V bodě 1 tohoto dokumentu radí spojencům, aby uznali de iure i de facto vládu bolševiků a podporovali je. V dalších 12 bodech k tomu uvádí důvody. Doporučuje spojencům, aby vedli boj proti Německu a Rakousko-Uhersku na ruské půdě. Již jen z toho důvodu, že by se mohli němečtí agenti usadit v Rusku – a nejen že by se zmocnili obchodních styků a vlivu, ale také a především ruského tisku.

Gajdovo postavení v českém vojsku se stávalo stále více nejistým – zvlášť když Česká národní rada preferovala Syrového. Gajda líčil Kolčakovi celou věc tak, aby to vypadalo, že on musí trpět za svůj proruský postoj. Kolčak byl velmi impulzivní a něco takového na jeho city zapůsobilo. Gajdovi učinil čestnou nabídku – nabídl mu místo velitele 1. sibiřské armády. Ten nabídku samozřejmě přijal a mnoha poklonami a lichotivými frázemi si přízeň admirála ještě víc získal. Právě tímto způsobem se Gajda dostal do ruské armády a hned v hodnosti generálmajora.

Dnes je již pravý stav věcí znám. Všechno vyšlo najevo – to, co Gajda sám uváděl, byla lež a podvod. Dokonce ani jeho jméno nebylo pravé – žádný Radola Gajda, ale Rudolf Geidl! (Srovnej Münchener Neueste Nachrichten vom 25. und 26. Januar 1928 – Der Hochstapler als Generalstabschef). Absolvoval čtyři třídy gymnázia a pak byl jako farmaceut zaměstnán v nějaké drogerii. Na začátku světově války byl Gajda v c. k. rakousko-uherské armádě činný jako sanitní poddůstojník. V roce 1915 se dostal do zajetí Černohorců a zde se sám rozhodl nazývat dr. Gajda. Černohorci mu uvěřili a tak se stal z farmaceuta lékař. Jako takový sloužil v černohorské armádě až do jejího zhroucení koncem roku 1916. Pak se rozhodl pokračovat ve svém dobrodružném životě v Rusku. Italská loď ho dopravila do Oděsy. (29) Tam pak vstoupil do českého pluku pod jménem Gajda. Zde postupoval tento podnikavý a ničeho se nelekající Čech rychle v hodnostech i ve vážnosti a dotáhl to až na post divizního generála. Admirál Kolčak vzal tohoto hochštaplera nejen do ruských služeb a svěřil mu celou jednu armádu, ale obdařil ho mnoha řády a daroval mu to nejcennější – své přátelství.

Velká sibiřská armáda, před nedávnem ještě silná a mohutná, se nyní rozpouštěla a mizela před našima očima. Rozklad probíhal o to rychleji, o kolik méně se podnikaly pokusy zastavit postup Rudých. Bez jakéhokoli boje byl vydán Perm se všemi svými továrnami, přičemž došlo ke ztrátě obrovských zásob munice a byla ztracena i celá říční flotila. To všechno bylo možné jen proto, že byla celá armáda pod velením toho felčara.

Nyní se konečně místodržící rozhodl, že bude nutné Gajdu odstranit a nahradit jiným velitelem. Gajda se ještě pokoušel klást odpor hrozbami – admirál Kolčak jej tedy nechal degradovat a vyškrtnout z listiny armády.

Ve zvláštním vlaku, se všemi svými drahocennostmi, v doprovodu svých krajanů, pod ochranou České národní rady a Francouze Janina, se pak odebral hochštapler Geidl do Vladivostoku, kde se zdržel až do zimy.

Jako vyplašené, všech smyslů zbavené stádo zvířat se Češi vrhli na východ. Pod vlivem štvavé propagandy jejich národní rady a pod protekcí jejich vrchního velitele Janina ztratili veškerý smysl pro poslušnost a pořádek, přepadali každý vlak, který dosud nebyl v jejich držení – a velmi často při krádeži lokomotiv používali proti cestujícím a personálu zbraní

Pro zdravé, čerstvé a pancéřovými vlaky vyzbrojené Čechy by bylo lehké tuto trať bránit. Aby sami sebe a svůj nakradený majetek dostali pokud možno rychle do bezpečí, svrhli Češi režim admirála Kolčaka a dopomohli bolševikům zničit ruskou armádu. Osudově neblaze Kolčak ještě stále důvěřoval francouzskému vrchnímu veliteli Janinovi. Nechal se od něho přemluvit, i když jsem ho varoval, a rozhodl se odloučit od své armády. Jel pak dál se svými pěti vlaky, z nichž jeden vezl zásobu zlata říšské vlády. To byla nenapravitelná chyba, která stála admirála život a zničila naši ruskou vojenskou moc. Češi prozatím nechali vlaky admirála projet. Ale již za Krasnojarskem propustili jenom dva vlaky a po jejich odjezdu zorganizovali ve městě povstání s tímtéž heslem jako ve Vladivostoku, to jest: „Konec s občanskou válkou!“ Když se oba vlaky admirála Kolčaka blížily stanici Nižněudinsk, byly náhle obklíčeny českými vojáky s kulomety. To bylo 18. prosince 1919. Malá admirálova eskorta se připravila k boji. Říšský správce ale vojákům nařídil nic nepodnikat, dokud nebude osobně jednat s Čechy a s Janinem. Veškeré snahy admirálových štábních důstojníků spojit se telegraficky s vysokými úředníky spojenců byly marné. Janin tvrdil, že nemá čas. Nemít čas promluvit s místodržitelem ruské říše! Janin spěchal, aby opustil Irkutsk a mohl cestovat na východ. V Irkutsku se totiž po českém povstání ujala moci polobolševická „centrála“. Pluky věrné vládě musely po dvoudenních bojích opustit město. Z Čity pospíchal na pomoc oddíl pod velením generála Skipetrova – ten Češi přepadli, odzbrojili a hlavně si odnesli plukovní pokladnu.

Podle údajů osob, které Kolčaka doprovázely, se vyvíjely události takto: Ve 4 hodiny odpoledne přišel jeden český důstojník k admirálovi a vysvětloval mu, že „bylo přijato usnesení vydat jej revoluční vládě v Irkutsku“.

„Ale proč?!“ otázal se Kolčak a pohlédl českému důstojníkovi přímo do tváře. Ten sklopil zrak a díval se rozpačitě stranou.

„Revoluční úřady Irkutska stanovily vaše vydání jako podmínku pro průjezd všech Čechů. Já jsem od našeho generála Syrového dostal rozkaz vás vydat.“

„Jak je to možné?! Generál Janin mi zaručil úplné bezpečí... A jaký význam by pak měly mít tyto vlajky?“ řekl admirál Kolčak a ukázal na britskou, japonskou, americkou, českou a francouzskou vlajku. Čech mlčel a neodvážil se ani vzhlédnout. „Tak to mě tedy spojenci zradili!“ vykřikl admirál.

Krátce nato se ve vagónu objevili zástupci nové revoluční vlády polobolševiků v doprovodu své rudé gardy. Čech jim místodržícího vydal. Rudí odvedli Kolčaka v doprovodu několika jeho adjutantů do městského vězení v Irkutsku. Tam byl dopraven i jeho ministr Pepeljajev.

I bolševici českou zradu dosvědčují. Širjamov, předseda revolučního komitétu v Irkutsku, píše: „Hlava admirála Kolčaka byla dohodnutou cenou za volný průchod Čechů.“

Nová vláda v Irkutsku, které Češi vydali admirála a ruskou zásobu zlata, ihned vytvořila takzvanou „politickou centrálu“ pod předsednictvím šmelináře z Charkova Feldmana, jakéhosi Kosminského a dezertovaného praporčíka. Prvním krokem této nové operetní správy, vděčící za svou existenci českým zbraním, byl následující telegrafický rozkaz jejího ministra financí Patušinského celnímu řediteli Kovaljevskému ve Vladivostoku: „Na základě svých zásluh v Rusku mají být Češi bez překážek a jakékoli revize zavazadel propuštěni na lodě s povolením vyvézt vše, co žádají.“

To jsou dokumentárně doložené skutečnosti. Tvůrci Československé republiky a nového československého národa, Masaryk a Beneš, kteří jeden druhému dosvědčují velikost, nejenže o všech těchto událostech mlčí, ale jednoduše lžou, matou a ovlivňují veřejné mínění.

Charakteristika českých legionářů na Sibiři by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili o chování těchto ozbrojených bývalých zajatců a dezertérů v porovnání s ostatními zajatci – v prvé řadě německými a maďarskými. V tomto ohledu je stále ještě mnoho českých ohavností neobjasněno. Německá a maďarská strana již obdržela řadu materiálů na prozkoumání a lze očekávat, že výsledky budou v dohledné době zveřejněny. Já sám mám ve svém vlastnictví fotografie a popisy jednotlivých případů, vzpomínky a dopisy důvěryhodných osob. Pocházejí od říšských Němců, Rakušanů a Maďarů, kteří byli v tehdejších letech na Sibiři. Na základě těchto materiálů a svědectví mohu prohlásit, že Češi se na našem území dopouštěli na svých bývalých kamarádech neslýchaných, přímo zvířecích krutostí, krutostí, které patří před soud všech kulturních národů. (37)

„Československé úřady zkonfiskovaly, jak je dokumentárně doloženo, v říšské bance v Irkutsku velkou část ruských peněžních hodnot. Suma se nedá přesně zjistit. Bankovky byly vloženy do pytlů, naskládány do zavazadlových vozů a přepraveny na východ. Pytle s penězi vážily několik tuctů metrických centů. Češi obrátili svoji pozornost při ,rekvírování‘ i na nově vydanou 200 rublovou loterijní zápůjčku a 5000 rublové říšské bankovní akcie. Tyto cennosti byly v Charbinu dány na peněžní trh, což způsobilo tamní burzovní paniku. Kromě toho bylo z odzbrojeného pancéřového vlaku generála Skipetrova u Irkutska Čechy uloupeno 8 milionů rublů a odvezeno jako válečná kořist.“

Na všech stanicích své jízdy železniční dráhou vyvěsili Češi opisy smlouvy, kterou uzavřeli s bolševickými komisaři. Tato úmluva obsahovala kromě závazku vydání admirála Kolčaka rovněž požadavek odzbrojení bílých vojsk a vydání bílých důstojníků a dobrovolníků. Dále byla stanovena vzdálenost mezi posledním českým vlakem a prvním vlakem Rudé armády. Češi také přislíbili ponechat nepoškozené železnice, mosty, nádraží a inventář. Konečně bylo ujednáno, že Češi zásobí bolševické bandy zbraněmi a municí. Proto ukrývali Češi ve svých vlacích vedle uloupených pokladů i pušky a munici pro bolševiky, kteří se s českou pomocí organizovali v Transbajkalsku. Češi také bolševikům pravidelně dopravovali poštu z evropského Ruska do Charbinu a Vladivostoku a nabízeli své přísně střežené vagóny jako útočiště pro bolševické agenty a komisaře. Bylo zjištěno, že takovým způsobem Češi ochránili a dopravili významného komunistu Vilenského, vedoucího vojenských operací proti atamanu Semjonovovi a pozdějšího komisaře celého bajkalského území.

V memoárech Masaryka a Beneše se nejen zatajuje pravda o událostech na Sibiři, ale samotné ohavnosti jsou zde líčeny a velebeny zvučnými slovy. Je přece naprosto vyloučeno, že by vůdci českého spiknutí nevěděli, co legionáři na Sibiři dělali, jak loupili, drancovali a jak se zbaběle zachovali. Beneš si nečiní ani námahu, aby ve své knize podal o celé akci českého vojenského sboru v Rusku podrobný přehled.

Beneš se v knize překvapivě přiznává, že sibiřská vojska, to znamená titíž legionáři, kteří zradili Kolčaka a oloupili Rusko, jemu takto připravila půdu na pařížské konferenci a že on, Beneš, tam dosáhl víc, než by na začátku války mohl doufat. Podle objektivního svědectví jednoho švýcarského vědce (44) postupovali Češi na mírové konferenci v Paříži krajně nejasnými a podezřelými prostředky. Neštítili se ani konferenci podvést, zvlášť v historickém výkladu německo-českých jazykových hranic. Dokonce dali slib o vytvoření druhého Švýcarska, kde budou každé národnosti přiznána stejná práva a budou také zachovávána.

Masarykova kniha je ještě prolhanější než Benešova. Ten se nepokouší očistit jen sebe sama a své Čechy, nýbrž všude hlásá tezi, že všechno a vždy jako jediný na světě předvídal a proto připouštěl skutky, které by pro krátkozraké vypadaly jako podvod a zrada

Masaryk velmi podrobně popisuje svůj pobyt v Londýně v letech 1915 a 1916 a uvádí tisícero nicotností ze svého soukromého života, různá setkání apod., ale úplně se zapomíná aspoň zmínit o memorandu, které v dubnu 1915 předával siru Edwardu Greyovi: Independant Bohemia i s přílohou mapy – Map of United States of Bohemia. V tomto memorandu se doslovně říká následující (46):

„Pro Čechy a balkánské Slovany je přátelství s Ruskem to nejpodstatnější. Čeští politici věří, že Konstantinopol a také mořské úžiny by měly patřit Rusku. Čechy jsou projektovány jako monarchistický stát. Idea republiky Čechy je zastupovaná jen několika málo politiky, kteří smýšlí radikálně. Otázka dynastie by mohla být řešena dvěma různými způsoby; buďto by dali spojenci jednoho ze svých princů, nebo by byla mezi Čechy a Srby vytvořena personální unie. Ruská dynastie, v jakékoli formě, by byla nadevše populární.“

Takto se Masaryk staví jako rusofil, monarchista a vidí veškeré své naděje uskutečnitelné pomocí svých „ruských bratrů“ a ruské dynastie. A po revoluci 1917 vysvětluje: „...jak velmi jsem carismus a jeho neschopnost dávno prohlédl a zatracoval.“ (47) Jeho kniha je rovněž naplněna skrytou nenávistí proti Rusku, Rusům a všemu, co je ruské – z každého řádku je to znát. Masaryk věnuje českým legionářům ve své knize vetší prostor nežli Beneš. Přiznává dokonce částečně i jejich loupeže. (48)

„Rozpad Ruska revolucí nám umožnil dokonalé zásobení z ruských zásob.“ Tu a tam hovoří Masaryk dokonce i o nedisciplinovanosti vojáků, svévolném jednání, politizování a o jejich častém bolševickém smýšlení. A přece on sám k tomu přispěl jen využitím těch nejnižších pádů masy, aby lacino získal popularitu, tento stín autority.

TEOFIL LACHOWICZ

ZAGŁADA 5 DYWIZJI SYBERYJSKIEJ (PRZYCZYNEK)

W toku następnych wydarzeń oddziały Kołczaka zostały częściowo roz- bite, a po części przeszły na stronę Armii Czerwonej. On sam, za cenę rozejmu został przez Czechów wydany bolszewikom. Po tym nieprawdopodobnym fak- cie rozpoczęła się dramatyczna ewakuacja sił alianckich do Władywostoku jedynym możliwym szlakiem, tj. koleją transsyberyjską. Polska dywizja otrzy- mała zadanie osłaniania tej akcji.

Przez trzy zimowe miesiące polscy żołnierze w czasie ciężkich mrozów od- pierali ciągłe ataki „czerwonych”. Przybywało rannych i chorych, co obok dużej liczby polskich starców, kobiet i dzieci, znajdujących się również w transportach kolejowych, pogarszało i tak trudną już sytuację 5 Dywizji. Do zluzowania polskich oddziałów nie dochodziło mimo wcześniejszych zapewnień gen. Janina.

Na początku stycznia 1920 roku transporty polskiego wojska i ludności cy- wilnej, po pokonaniu ponad tysiąca km, zostały zablokowane przez czeskie trans- porty na stacji Klukwiennaja w pobliżu Krasnojarska. W tej sytuacji dowództwo polskie zwróciło się do gen. Janina i d-cy korpusu czechosłowackiego, gen. Jana Syrowego o wycofanie skrajnie wyczerpanej dywizji polskiej z pierwszej linii fron- tu i zastąpienie jej wypoczętymi oddziałami czechosłowackimi. Odpowiedź nade- szła odmowna. Wówczas płk Walerian Czuma i płk Kazimierz Rumsza wystoso- wali ostatnią depeszę do gen. Janina, stwierdzając w niej między innymi:

[...] polskie dowództwo, uważając za niemożliwe zostawienie w polu kobiet i dzieci, w imię miłości bliźniego zwraca się do Pana z prośbą o przepuszczenie tylko pięciu eszelonów z rannymi, chorymi, kobietami i dziećmi.

Płk Kazimierz Rumsza, dowódca 5 Dywizji Syberyjskiej.Zagłada 5 Dywizji Syberyjskiej (Przyczynek)

5

Niestety, nawet ta dramatyczna prośba pozostała bez skutku. Przyszła na- tomiast brutalna odpowiedź od gen. Syrowego. Brzmiała ona następująco:

[...] Dziwi mnie ton pańskiej depeszy. Stosownie do ostatniego rozkazu gen. Ja- nina, wy jesteście obowiązani iść jako ostatni. Ani jeden polski eszelon nie może być przepuszczony przeze mnie na wschód. Dopiero po przejściu naszego ostat- niego eszelonu ze stacji Klukwiennaja możecie posunąć się naprzód. Dalsze per- traktacje w tej sprawie i próby uważam za skończone, albowiem kwestia wy- czerpana. – Generał Syrowy.

W tej sytuacji d-ca wojsk polskich na Syberii, płk Czuma, nie mając wyj- ścia i nie chcąc dopuścić do masakry swoich żołnierzy oraz ludności cywilnej, zdecydował się na kapitulację wobec bolszewików. Nastąpiło to 10 stycznia 1920 roku. Niestety, bolszewicy warunków kapitulacji nie dotrzymali. Około 60% wziętych do niewoli Polaków zginęło później w więzieniach i obozach. Część oficerów i żołnierzy nie poszła do niewoli i różnymi drogami przebijała się na Daleki Wschód. Około tysiąca z nich dotarło do Charbina w Mandżurii.

Po kapitulacji polskiej dywizji gen. Janin, jako najwyższy d-ca wojsk En- tenty na Syberii, wysłał haniebną depeszę do Paryża, z przeznaczeniem dla władz polskich w Warszawie, w której oskarżył polskie oddziały o przejście na stronę bolszewików w mało znanych okolicznościach! O prawdziwych przy- czynach takiego postępowania gen. Janina pisze w swoich pamiętnikach Józef Targowski, poseł RP w Japonii w latach 1919-1920, który w marcu 1920 roku spotkał się z nim w Charbinie, a więc niecałe trzy miesiące po tragedii 5 Dywi- zji. Pod datą 25 marca Targowski pisze m.in.:

[...] Onegdaj przyszedł z Czyty pociąg z misją sojuszniczą z generałem Janin na czele. Generał przysłał swego adiutanta z zapytaniem, kiedy mnie może zastać. Zaprosiłem go na wczoraj na śniadanie. Z początku był niebywale sztywny i za- mknięty, ale po śniadaniu i czarnej kawie, gdyśmy się znaleźli sami w moim ga- binecie, zaczął się mocno usprawiedliwiać z katastrofy naszego wojska.

Jedno go tylko tłumaczy, a mianowicie to, że nie miał żadnej egzekutywy i że nie on, jako dowódca sił sprzymierzonych dysponował Czechami, ale oni nim i musiał robić to, co Czesi chcieli. Poza tym po rozlezieniu armii Kołczaka w ogóle nikt, oprócz garstki Polaków, bić się nie chciał, więc aby nie wpaść z całym szta- bem w ręce nieprzyjaciela, osłaniał odwrót Polakami, którzy się dotąd bili, dopóki nie osłonili odwrotu Czechom i kilku innym, nielicznym grupom sprzymierzo- nych. Janin usprawiedliwia się i gęsto tłumaczy, ale ostatecznie, szczególnie gdy chwali męstwo żołnierza polskiego, można jedno wywnioskować: oto z Polakami można prowadzić kampanię wojenną, ale nie można robić polityki, zaś z Czechami na odwrót, bić się nigdy i z nikim nie chcą, ale politycznie umieją wygrać każdą sytuację. Widzi się to zresztą dobrze, obserwując olbrzymie transporty wszelkiego dobytku, jaki Czesi wiozą ze sobą do ojczyzny. Jadą meble, dywany, fortepiany

i wszelaka zdobycz, a podobno złota i platyny też niemało [...]

Nie po raz pierwszy i ostatni nasi sojusznicy w trudnych chwilach zosta- wiali polskich żołnierzy na pastwę losu. Późniejsze wydarzenia w czasie II woj- ny światowej potwierdziły to w pełni.*